Většina lidí hledá štěstí

Pod tím si každý představuje něco jiného, svého, ale podstata je u všech stejná – mít klid v mysli i okolí, nemuset se zabývat starostmi o hmotné zabezpečení, být zdravý a moci si dělat to, co chci. Nemusí každý usilovat o toto vše, prostě nechce jen trpět.

Když to vezmeme z toho vyššího hlediska, jde vlastně o projev sobectví. Nikde tu není místo pro druhé. Ti jsou možná zahrnuti do tohoto klidu v okolí, který je třeba rodina, děti, přátelé, ale pokud si s nimi přestáváme rozumět, jsou z toho vyloučeni a nejlépe chceme mít od nich pokoj. Že je třeba vyvinout úsilí o vzájemné pochopení, vcítění se, toleranci nebo i kompromisy, tedy situace, které nastávají skoro každý den, s tím takový člověk nepočítá.

Není zde místo pro službu druhým, pro spolupráci s nimi, když to není pracovní záležitost, je to spíš otázka toho, aby mu ostatní dali pokoj, on se uzavřel do své ulity a tam si užíval. Kdyby mu to chtěl někdo narušit, bude vyloučen.

To je projev normálního sobectví a to není nijak vzácné. Většina lidí svým způsobem takovýto život naplňuje a stará se jen o sebe.

Ale takový život je závislý pouze na těch vnějších prostředcích. Změní-li se nějak, jsme nešťastní, trpíme.

Hledá-li totiž člověk ten pravý stav vědomí, není v něm místo pro sobectví. Avšak k pochopení tohoto je třeba mít pravé poznání. To se získává buď intuitivně, nebo nepřímo usuzováním, nebo přijímáním z pravého zdroje, jimž je učitel nebo nějaké svaté Písmo. Všechny ostatní způsoby nám nedávají správný výsledek.

Většina lidí totiž usuzuje ze svých zkušeností a zážitků a tyto představy či slova kombinuje do výsledného poznání, které je vytvořeno pouze z abstraktních představ.

Asi nejsilnější ze všeho je však vzpomínání si a vybavování si dříve zažitého, kterého se nemůžeme ve své mysli zbavit a chceme, aby se znovu vrátilo a opakovalo. To platí také pro to, co naopak nechceme, aby se opakovalo, co bylo nepříjemné. U vysokých duchovních stavů to může vést k zastavení dalšího postupu. Kdy chceme znovu zažívat určité blažené nebo klidné meditační zkušenosti. Ve všech případech je třeba vše odložit.

Toto lze dosáhnout pomocí jógového cvičení a nepřipoutaností, přesněji nezabarvováním své mysli prožitky. Toto cvičení se musí stát trvalým stavem, a je třeba ho proto provádět delší dobu, nepřetržitě a se soustředěnou pozorností.

Většina lidí to sama nedokáže, i když si to často myslí, ale potřebují učitele. Ten je má v této snaze povzbuzovat, když mají pochybnosti a nedaří se jim, vést tak, aby se jejich život proměnil ve službu pro druhé, a nevázat je na sebe či své učení, nýbrž jim nechat svobodu třeba i odejít.

Každý učitel je s žákem spojen jako rodiče s dětmi nerozlučným svazkem, ale stejně tak jako děti musí odejít do svého samostatného a vlastního života, je tomu tak i s žáky.

V současné době je obvyklejší vytvářet uzavřené skupinky žáků, kteří uznávají pouze svého učitele, ostatní učitelé je nezajímají a stejně tak lidé, kteří nenásledují jejich cestu. Takoví žáci byli zavedeni na nesprávnou cestu.

Těm praví opět Jógasútry, že všichni praví učitelé jsou jen projevem toho nejvyššího učitele v nepřerušeném řetězci, který pokračuje již od těch nejstarších časů.
/J.Mazánek : Rozpravy o józe/