Dobrodny a špatnochvíle


Cestou do práce, nevyspaný a s představou náročného dne, se skláním pod tíhou povinností a tlaku veličiny časové. Raději bych neměl číst emaily a počkat, až budu více v klidu. Což sice vím, ale stejně je otevírám. A čekání na dopravní spojení je dobrý čas, ne? Přitom do mě někdo jen tak mimochodem vrazí a moje první reakce je nejen ho seřvat, ať si dává pozor, ale spíše mu jednu vrazit. To mi dochází až po chvilce, když si uvědomím zatnutí čelisti a napětí v rukách.
Blbé na tom je, že vím, že bych se mohl cítit lépe a že je to jen na mém rozhodnutí. Nicméně z nějakého důvodu zůstávám chycený v mixu pocitů bezmoci, zlosti a sebelítosti. K emailům si pustím hlasitou hudbu do sluchátek a jsem rád, že se můžu takto zavřít. Vlastně nejsem rád, ale asi to právě teď potřebuji. Říkám si, že se sebou budu muset něco udělat, než budu mít první ranní kontakt s lidmi. Ale nevím co. A opět nepřesně: vím velmi dobře, co bych mohl dělat, nástrojů znám habaděj. Ale kdybych je měl použít, tak by se můj stav proměnil. Což si na jednu stranu přeji, na druhou však jsem nějak navyklý na takový subtilní, ale přesto výrazný pocit nedostatku a nespokojenosti. A kdybych se měl skutečně uvolnit, znamenalo by to vidět, že jsem to pouze já sám, kdo si nedovolí mít dobrý pocit ze sebe sama i světa.
Vprostřed těchto úvah se blížím k rušné křižovatce. A jen tak mimochodem mávnu na řidiče, který už už zpomaluje, aby mě nechal přejít. A já mu jen tak mimochodem mávnu, ať jede, že přejdu po něm. A on mi mávne zpátky. Taková maličkost. Ale najednou se cítím o stoprocent lépe, pousměji se nad tím, jak jsem si to dělal složité a rozhlédnu se okolo. A vidím lidi a stromy a vietnamce rovnající ovoce do pultíku a i když neskáču extází dva metry vysoko, vnímám vděčnost za tuto životní chvíli. Moment, který pomíjí.
Když se na celou situaci podívám z terapeutického hlediska, stále žasnu, jak malé gesto může změnit celkový pocit. Jak se moje špatnochvíle změnila v dobroden.
A inspirovalo mě to k výzvě. Určitě máte spoustu podobných zážitků, kdy jste se od nepokoje přesunuli ke klidu a radosti. Nemám na mysli velké životní situace a rozhodnutí. Jde mi spíše o ty naše malé krůčky, které utvářejí všední podobu našich životů. Pojďte se o ně podělit. Napište mi konkrétní příběh, co vám pomohlo, abyste svou špatnochvíli proměnili v dobroden. O jakou situaci šlo? Přišla změna od vás zevnitř nebo vám někdo něco řekl či udělal? Jak dlouho vám to vydrželo? Pomohlo to i příště?
Některé z vašich příběhů rozvinu do úvahy či komentáře a budeme se tak moci společně učit o zdrojích proměny míst, kde nám není moc fajn.
Své příběhy pište na email mikael.petr@gmail.com. Budu se těšit… Michal Petr
Vyšlo též na webu Psychologie.cz.
foto: http://www.sszdra-karvina.cz/komunikace/gesti/c6130018.jpg