MÁM TĚ PŘEČTENÉHO - Nemusíš nic říkat, teď mluví tvé tělo

Když chodil doktor Miroslav Krejčíř na gymnázium, na ulici se otočil za ženou, rozbil si nos a od té doby se zabývá neverbální psychologií. Tak dlouho pozoroval, jak lidi vypadají a jaká dělají gesta, až vyvinul vlastní metodu, díky níž prý po pár pohledech pozná, jací jsme.

  Pointu si řekněme hned na začátku. Až naše tříhodinová schůzka skončí, vůbec si nebudeme jistí: vyvinul psycholog Miroslav Krejčíř geniální systém, díky němuž vidí hluboko do nás všech, nebo je to rozumbrada, který toho napovídá tolik, že se pokaždé v něčem trefí?

O dva dny později od něj dostanu dopis, ve kterém mě v několika větách vystihne tak tvrdě a přesně, že ho za podivína považovat přestanu...
Ale to nás teprve čeká, teď si objednáváme čaj. V Brně je hezky, sedíme na zahrádce, okolo projde decentní třicátnice a doktor Krejčíř ji sjede pohledem: „Kdyby lidi tušili, co si oblékají a co to o nich říká,“ poznamená, „tak by si to na sebe raději ani nebrali.“

Tázavě se na něj zadíváme. „Copak jste neviděli? Měla červené boty, což vypovídá o tom, že potřebuje doplnit pudovost. Červenou barvu měla taky ve vlasech, takže o tom už i přemýšlí. Něco pudového jí prostě schází.“

Panu doktorovi je šedesát let, tak mluví slušně, ale snad si to dovedeme přeložit – kolemjdoucí by potřebovala do života trochu vášně. Tvrdí to alespoň Krejčířův systém jménem 3Axis, který prý umožňuje porozumět jazyku lidského vzhledu.

Svůj systém začal vyvíjet na gymnáziu, když se na ulici otočil za ženou: „Vtom jsem šlápl do prázdna a rozbil si pusu o strom,“ vysvětluje. „Mně ani nevadilo, že mi z nosu teče krev, ale byl jsem naštvaný, že nevím, proč se to stalo.“
Teď s fotografem prvně zapochybujeme. Asi to byla hezká holka, ne? Měla zadek, za nímž se otočí každý, to přece známe.
Tehdejší gymnazista Krejčíř se s jednoduchou odpovědí nespokojil: „Mně tenkrát došlo, že existuje jakási neznámá síla vizuálního vjemu, který je tak silný, že nás otočí – a začal jsem ji studovat. Co mě otočilo? Opravdu jen zadek? Anebo sukně? Barva oblečení, typ chůze? Vůně?“
Po čtyřech dekádách má Krejčíř dojem, že řeči lidského nevědomí porozuměl, a začíná o svém vizuálním jazyce vydávat knihy. „Opravdu vám stačí pohled na pár vteřin,“ říká, „a někdy je až úděsné, kolik se toho o druhých dozvíte.“
Což nám demonstruje analýzou několika dalších hostů na zahrádce. Paní u stolu za námi je odbarvená na blond, a tak jí prý chybí světlo, osvícení. „Ocení,“ konkretizuje Krejčíř, „když jí dodáte do myšlenek něco vznešeného – neboli bez vznešených řečí si ji nejspíš nenamluvíte.“
Za chvíli projde okolo dáma s vlasy obarvenými na černo a s tou by se prý Krejčíř bavil naopak ryze prakticky. Jeho vizuální jazyk se ovšem zdaleka neomezuje jen na barvu vlasů: „Pro mě je zajímavé třeba i to, jestli v nich má sponu. Pokud má, tak její nevědomí potřebuje pravidla.“
Pro lepší pochopení si máme představit, že jsme šéfové a řídíme dvě ženy, z nichž jedna sponu nosí a druhá má vlasy zásadně rozpuštěné. Jak tuto vizuální řeč přeložit? „Dejme tomu, že byste potřebovali udělat korekturu článku. Té se sponou musíte říct, čeho všeho si má při práci všímat, protože ona vyžaduje jasná pravidla. Ale kdybyste začali všechno dopodrobna vysvětlovat té s vlasy rozevlátými, nutně narazíte. Taková si řekne: A to si jako myslí, že jsem korekturu nikdy nedělala?!“

PANÍ S OFINOU

Doktor Krejčíř je trochu svérázný muž, ale teoreticky mu rozumíme. Zatímco ostatní kolegové si musí s klientem dlouhé minuty povídat, jemu prý stačí pohled na ISABELLA.
„Vaše jednání je hodně vzdáleno realitě!“ to, co provádíme se svou vizáží, a dochází ke stejným závěrům. „Ano,“ přikývne. „Ta metoda je až šílená.“
Teď bychom potřebovali udělat praktický pokus a máme štěstí, protože na zahrádku přichází dáma jménem Isabella, která pořádá psychologické kurzy a byla by moc ráda, kdyby jeden z nich vedl v budoucnu i Krejčíř. Tak teď se ukažte, pane doktore – jak k vám hovoří Isabelliny vizuální signály?
Než začne Krejčíř analyzovat, odehraje se scénka jako ze sitkomu. David Neff vytasí foťák, ale Isabella se brání: „Vy to budete uveřejňovat? To asi nechci!“
Krejčíř se začne smát: „Neberte takové věty vážně od ženy, která nosí kolem krku výrazný šátek, a klidně ji foťte – ona je na první pohled typ, který toho napovídá spoustu kolem, ale ve skutečnosti jí focení nevadí.“
Isabella špitne: „To není pravda,“ ale nejspíš je, protože od této chvíle může aparát cvakat, jak dlouho chce. Krejčíř ovládl situaci: „Nápadný šál napověděl, že od vás můžu očekávat výraznou komunikaci,“ vysvětluje.
A teď už by se ti dva dva měli dohodnout, budou-li někdy spolupracovat, o čemž se Krejčíř rozhoduje za pomoci vlastní metody. Mimo jiné Isabelle říká: „Máte velký šperk na hrudi, což je benefit, díky němuž můžu očekávat, že výdělky nebudou v desítkách korun; to je dobré znamení. Háček je ovšem v plandavých kalhotách, které nekopírují nohu a kvůli nimž se musím připravit na vaše ulítlé, realitě vzdálené jednání. Už teď je jisté, že z našeho spojení vznikne buď bomba, nebo taky nerealistický sen. Proto bych prodloužil čas na přípravu a nechal to až na rok 2015,“ uzavírá. „Souhlasíte? Když se vám dá čas, tak to bude perfekt.“ Isabella na něj hledí nevěřícně, ale dál napjatě poslouchá.


Teď přijde na řadu její účes – tedy rovné vlasy, které zcela zakrývají uši, a ofina přes celé čelo. „Ty vlasy, to je druhá věc!
Od osoby, která nikdy neodkrývá uši, musím neustále vyžadovat zpětnou vazbu, abych zjistil, jestli mě pochopila – protože vy máte, Isabello, bohatý vnitřní svět. Vlasy jsou nevědomí a u vás mimo jiné zakrývají čelo, které představuje schopnost racionality a plánování. Všechno filtrujete nevědomím, což může být plus i minus, velké snění, nebo velký byznys. Ale rozhodně to ve vás musí uzrát!“
Až teď se paní vzepře, že prý je naopak rychlá.
„Nevěřím,“ zarazí ji Krejčíř. „Vy jenom reagujete hyperaktivně, což mi bylo jasné z vašich lesklých kalhot, protože lesk v mém jazyce znamená právě hyperaktivitu – ale ta není vždy realistická. Promiňte, že nejsem zdvořilý, ale vizuální jazyk není zdvořilý, nýbrž pravdivý.“
Vystihl psycholog paní Isabellu? Občas se tvářila odmítavě, ale když teď odchází, řekne: „Vlastně mě to hodnocení nepřekvapilo.“ Je tu ovšem možnost, že jenom nechce přijít o budoucího lektora, a proto se poohlédneme ještě po jednom pokusném králíkovi.

MASOCHISTKA

Nejprve si vyslechněme několik příkladů toho, jak chápat řeč těla podle Krejčířovy metody.
Máme prý si představit detektiva Poirota, což jde snadno. „Co ho charakterizuje?“ ptá se psycholog. „Přece kraťoulinký krok.“ Namítáme, že Poirot je malinký celý, ale Krejčíř se nenechá zastavit. „Jeho kroky jsou drobné i v porovnání s postavou – všimněte si, o kolik delší je má kapitán Hastings.“ No dobře, ale o čem to svědčí?
„Znovu se vžijte do toho, že jste šéfové firmy a teď si máte ze dvou lidí vybrat účetního a šéfa marketingu. Jeden aspirant dělá kroky dlouhé a tomu dejte funkci šéfa, protože tam se musí uvažovat ve velkých krocích. Kdybyste ji dali Poirotovi, je to chyba – ten se realitou pohybuje v krůčcích drobných, takoví lidé budou spíše dobrými účetními.“
Než tuto vědomost stačíme zpracovat, máme tu jiný příklad, Karla Gotta. „Gott kdysi nosil vlasy obarvené výrazně na černo, protože měl pocit, že mu chybí cosi mladistvého, tělesného, pudového. Potom se oženil – a najednou má mnohem přirozenější barvu, protože už se nepotřebuje tolik šponovat do role nestárnoucí hvězdy. Od té doby, co má manželku a děti, si připustil normální způsob uvažování...“
Přemýšlíme o tom a všímavý doktor Krejčíř se na mě zadívá: „Co vás tísní? Už minutu si jezdíte prstem po krku.“
V tu chvíli si uvědomím, že mě opravdu něco tísní, že se mi chce na záchod, a když se vrátím, dočkáme se další kvalitní historky z Krejčířovy praxe.
„Na jednom kongresu byl pár, muž a žena, a mně hned bylo jasné, že je ta paní masochistka – měla úzkou sukni, účes spíš nakrátko, ve vlasech sponu, špičaté lodičky na vysokém podpatku... Když jsem muži naznačil, že by mohl vyzkoušet nové sexuální praktiky, rozčilil se: Já s ní dva roky spím a musím vědět, že žádná masochistka není! Řekl jsem mu, že mi do toho nic není, ale že podle mě nevyužívá veškerou její nabídku a na jeho místě bych přece jen vyzkoušel pár nových hmatů: Když se dění ve vaší ložnici nezlepší o sto procent, tak jsem vůl.“
A jak to dopadlo? „Od té doby za mnou pán chodí na osobní konzultace. Občas přivede i nějakou paní a ptá se: A tahle chce co, doktore?“

KLUK V TRIKU

K vedlejšímu stolu si sedla parta studentů a my si vybíráme Filipa v pruhovaném triku. Ten by, zdá se, mohl doktora rozhodit. „Není to povrchní,“ táže se mladík, „určovat lidské vlastnosti podle zevnějšku?“
Těšíme se na spor, ale Krejčíř opět získává převahu. Devatenáctiletý Filip je umělecký typ, studuje multimédia, a tak od něj dostane otázku: „Řekněte mi, poznáte výtvarného umělce jen podle jeho díla?“ Inu, pozná. „A stejně tak poznáte z lidského zevnějšku rukopis osobnosti.“ Na což Filip může říct jen jedno: „Tak mě ohodnoťte, jsem zvědavej.“


„Vy jste kumštýř, což se navenek projevuje vším, co je kulaté. Kulaté máte boty, kulatý je výstřih na tričku a kulaté – čili bez puků – jsou i vaše kalhoty. Už teď vím, že když spolu budeme domlouvat práci, musím vás burcovat, abyste dodržel termín. Naštěstí vaše piercingové náušnice a řetízek svědčí o tom, že jste schopen podléhat vnějším pravidlům, a tak jsem přesvědčený, že když se budu připomínat měsíc dopředu, všechno se povede...“
Krejčíř je tak rozzářený, jako by skutečně plánoval slibný obchod. „Jinak nepochybuju, že dílo uděláte dobře. Boty a kalhoty jsou dokulata, takže umělecky to bude mít úroveň, ale máte v sobě taky lineární, technické uvažování, což ukazují pruhy na triku a jasně ohraničené brýle. Strniště ve tváři napovídá, že se ne vždy budete vyjadřovat zdvořile, ale to by nevadilo, určitě bychom se domluvili.“
Mrkneme na Filipa a škodolibě doufáme, že bude protestovat. „Popsal jste mě dokonale,“ hlesne. „Včetně těch přesných termínů, bez nichž bych nic nedodělal; prostě to sedělo.“


MUŽ BEZ STYLU

Filipa pan doktor přesvědčil, my ovšem stále pochybujeme – potíže s dodržováním termínů má nejspíš každý mladý umělec.
Pochybnosti do našeho hovoru vstupují pořád častěji. Nezdá se nám například tvrzení, že musí mít člověk s piercingem sadomasochistické sklony. Odmítáme přijmout názor, podle nějž odrbané džíny poukazují na agresivitu v chování. Vzpíráme se i Krejčířově rozpravě o tom, co znamenají dredy nebo copánky na hlavě. „Vlasy jsou naše nevědomé myšlení a lidem se v hlavě líhnou statisíce myšlenek, které se snažíme různě urovnávat. Člověk, který si z mnoha vlasů udělá dvacet dredů, si tedy výrazně zjednodušuje pohled na svět. Což je buď špatně, ale taky je možné, že si prostě umí vybrat priority.“
Opravdu? Podle nás dredy vypovídají spíš o tom, že jejich nositel poslouchá reggae a kouří marihuanu.
Nejvíc mi ovšem vadí, že psycholog dosti neurčitě ohodnotil mě samotného. („Vaše vlasy jsou takové plus minus autobus, rozčepýřené, takže máte ne vždycky standardní myšlení...“)
Když chce Krejčíř hodnotit pruhy na mém triku, které by měly ukazovat na jakési lineární, logické myšlení, tak ho zarazím. TO NEMÁ SMYSL! Jsem totiž nejzoufalejší případ člověka, který se neobléká s rozmyslem. Nosím jen to, co dostanu k narozeninám nebo pod stromeček, a ráno si vyberu jakékoli oblečení, které je po ruce. Lhostejno, jsou-li na něm pruhy, kolečka anebo zvířátka...
Krejčíř odpoví, že v takovém případě jsem ochoten podřídit se druhým, nad čímž mávnu rukou, protože mi to připadá obecné.

UNAVENÝ CHLAPÍK

A tím se dostáváme k dopisu, který mi pošle dva dny poté, co jsme se – rozpačitě – rozloučili.
Mimo jiné v něm píše toto: „Tvrdil jste, že na základě oblékání o vás nemůže můj systém říci nic podstatného. Proto jsem si doma začal googlovat vaše jméno, číst reportáže z vašeho života a velmi mě potěšilo, jak přesně vaše oblékání odrážely. Například jste hodně stopoval, takže vám nečiní potíž nastoupit do auta s kýmkoli. Potom vás taky baví oblékat si životní role druhých – jednou jste kulturista, pak hrajete na saxofon, příště cvičíte zumbu... No a stejně tak si bez potíží oblečete tričko, které je právě po ruce, takové chování je vám vlastní!“
Řeknu si, že na tomhle by něco snad být mohlo, ale skutečně mě zasáhne až úplný konec dopisu: „Přijměte radu obstarožního šedovlasého doktora. Teď jsem si vás pustil na starších videozáznamech a srovnávám je s tím, koho jsem viděl předevčírem v Brně. Při našem setkání jste měl vyhaslé oči unaveného chlapíka, vypadal jste – jak já odborně říkám – připozdechle. Takže si dávejte pozor na hranice svých sil a zkuste trošku odpočívat, vždyť už vám není dvacet. O elán byste mohl přijít dřív, než si myslíte, a to by bylo škoda.“
Tak tohle doktor trefil, až se srdce svírá. Netuším, jestli mu pomohla jeho originální metoda, ale přinejmenším jedno je jisté. Všímat si umí.*


Zdroj:
Magazín Mladé fronty DNES
Datum vydání:
17.4.2014

Rubrika / pořad:
Téma
Strana / zpráva
12
Autor:
TOMÁŠ POLÁČEK