SOUMRAK DUŠE.

Někteří lidé pochopí ty nejdůležitější lekce v životě tehdy až když nad jejich iluzemi visí popravčí meč. Nemusí jít vždy o situace, kdy je náš život v ohrožení, ale nepochybně cítíme mohutný tlak okolností, v nichž se nyní ocitáme. Cítíme se být uvězněni ve své mysli, spoutání svým vlastním rozumem. Vzato do extrému, ano, z těchto stavů vzniká paranoia.



Snažíme se pochopit svůj život a sami sebe. Ale zkusily jste se někdy myšlením vyprostit z područí myšlenek? ... To je asi stejné jako když se nůž pokouší říznout se. Tomuto období duchovní krize se říká soumrak duše. Temná noc duše. Jsme vedeni k větší svobodě ducha a srdce nám nyní připadá jako vězeň mysli při našem hledání hlubší upřímnosti a vnitřní čistoty. Snažíme se sladit své vnitřní pocity s tím co se odehrává vně nás, se svými projevy. A to nás činí podezíravými a obezřetnými. Mysl je totiž neustále zahlcována subjektivními dojmy o světě. Ale těmi, které vyvolávají jen a jen naše vlastní staré rány a traumata, která jsme neodpustili sobě či jiným. Ano, snažily jsme se být trvale vnitřně dobrými a budujeme si konstrukci pravdy ve které chceme žít, pro někoho je to otázka bytí či nebytí. Při hledání Boha.

Ale tohle není jen černá noc pro vás, ale i pro vašeho partnera. Takové prožitky není snadné sdílet, natož je pochopit. Pokud váš partner dokáže snášet útrapy a těžkosti vaší současné cesty k vnitřnímu poznání, bude to pro váš vztah nejen zkouška, ale i opravdová posila. A bude to stát za to. Možná, že nyní nejste momentálně někdo, vedle koho by bylo snadné žít. Ale nejste člověk jehož by nešlo milovat. To naše mysl je děsnej trouba. Při hledání věčnosti se často zacyklí ve své vlastní pasti představ o ní. O věčnosti. A my, protože se často považujeme za svou mysl, se cyklíme s ní. Přestaneme objektivně vidět a vnímat své prožitky, což se projevuje např. i v sexualitě. Zvýšenou citlivostí a dělením na to, co je správné či nikoliv. A tak namísto zbavování se svých vlastních traumat je jenom posilujeme tím, že je re-cyklujeme a ze svých vlastních odpadků tvoříme mnohem honosnější myšlenková monstra a tvořivost, kterou nám dává naše sexualita a láska, kterou jsme měli použít kreativním způsobem pro rozvoj sebe, tak nutíme zabíjet. Sebe i ty druhé. A ne jen v představách, ale v realitě života.

Toto je nebezpečná cesta k osvícení. Jestliže však překonáme zkoušky, které pro nás připravila naše vlastní mysl, získáme i velmi jasné vhledy do významu smrti a tím i do významu života. Ale nyní není čas být k sobě shovívaví! To, co vnímáte vás buď posílí a vy vyjdete z palby myšlenek vnitřně posíleni nebo to posílí vaše "přesvědčení" a vy sestoupíte o patro níže než jste dosud byli. Nic mezi.

Mimochodem pozná se to i podle toho, jaké kladete na svět a na lidi kolem sebe nároky! Jak chcete, aby byli všichni aktivní a opravdoví! Jak hledáte v životě hlavně intenzitu a vášeň. A tím, že ji hledáte ji vlastně míjíte. Tedy podle vás jste vy ti, kdož jsou těmi aktivními účastníky a ti druzí jsou pasivní. A tak do nich často bezdůvodně šťouráte a přejete si už aby se něco stalo. A často se i stane. Ale riskovat své zdraví nebo dokonce život svůj či jiných osob při hledání osvícení je blbost. Vaše blbost, kterou si ale neradi připouštíte a raději hledáte viníka. Prostě, aby to nezašlo příliš daleko, je nutné se naučit být objektivní, namísto toho se však necháváme zaplavovat subjektivními dojmy a pocity, co vytvořily naše tzv. zkušenosti. Ehm, promiňte naše vlastní blbosti. A tak jsme si stvořili paranoidní svět mysli, s ní přišel na zem zmatek, chaos. A my tak rádi hledáme jistotu a tak se pak zahlceni vlastními odpadky, obracíme k těm, co už si myslíme, tu jistotu našli. A pokoušíme se uvěřit. My posednutí sami sebou. Ha ha ha... A o co více toužíme se zastavit a najít onen slibovaný POKOJ, o to více prudíme k aktivitě všechny ostatní kolem.

Co s tím? Pozorujte se. Poznávejte. Každý svůj čin vykonávejte jen s přesným záměrem a rozvahou. Podělte se o své prožitky se svým partnerem, ale jen tehdy pokud vás o to požádá. Nebo vám to dovolí. Neočekávejte, že vám bude nebo že vám musí rozumět. To očekává mysl. Ti, kteří vám rozumějí, žádné vaše vysvětlování nepotřebují. A to možná pochopil i Ježíš v poslední větě svého života, kterou řekl. Pochopil, že jeho temná noc duše skončila, když našel Boha vzápětí tam, kde jej nikdo z nás celý svůj život vlastně ani nehledal. No mluvíme o tom často mnoha slovy. Ale málokdy o tom mnoha slovy mlčíme. Kdy i on překonal svou temnou noc duše a porozuměl. Pochopil. Ve svém srdci. S láskou. MZZ

PS: proč se však z jeho případu nikdo nepoučil? A všichni si tak pečlivě svou myslí stavíme své vlastní hranice k upálení a vztyčujeme své vlastní kříže k ukřižování domnívajíce se, že to je cesta? Cesta ohně (pojem z filozofie tao) a násilí snad. Co zkusit jednou i cestu vody? Není třeba zaklínat se Kristem. Nechme ho již v pokoji odpočívat. Ale staňme se jemu podobajícími. Možná by nám totiž stačila jen jedna jediná slza vlastního odpuštění si. V dobré víře.