Zdrženlivost


Když naše upřímnost dosáhne prohloubení najednou zjistíme, jak slepí jsme vůči tomu, že ubližujeme. Už jsme natolik přivykli svému životnímu stylu, že zůstáváme hluší vůči pokusům jiných lidí, a je jedno zda hrubě nebo jemně, že někomu ubližujeme svým přístupem. Nebo prostě tím jací jsme. Zvykli jsme si tak dělat všechno po svém, že když jsme si na to zvykli my sami, musí ostatní taky! TO JE JASNÉ!!" No bohužel jen nám.

Uvidět, že druhým ubližujeme není příjemné. Vidět svůj vlastní stín nedokážeme hned. Po téhle cestě můžeme jít jen když nechceme ztrácet i vlídnost a upřímnost a chceme zůstávat probuzení a vědomí. Protože díky tomu vidíme své touhy a i svůj hněv, žárlivost i nevědomost. Nenecháváme se jimi však strhnout jako jindy, jen jsme si jich vědomi. Bez vlastního života ve vědomí je ale neuvidíme. Jsou i jedinci, kteří se je mohou odvážit uvidět. Jsou-li pak vedle nás, odrážejí nám nás samé přímo. Tajemství je prozrazeno. Kdo za to může? To řešíme jako první, ne to, co bylo ve skutečnosti spatřeno. To, co s tím lze udělat je jednoduché. Zdržet se jejich projevu. Nedovolit jim se projevit skrze nás.

Zavání to sebepotlačováním, co? Egouš bude křičet: "já mám právo"... Proč by měli lidé překypující vitalitou zrovna zdrženliví? "Možná někdy, ale udělat si z toho způsob života. Vrať se do hrobu debile"... Hledejme trochu silnější kontext než tyhle trapné výmluvy nazírat sám na sebe opravdovýma očima. Prostě zdrženlivost je schopnost nesáhnout hned po zábavě při prvním příznaku nudy. Zdrženlivost je schopnost nezaplnit hned každý nově vzniklý prostor jen proto, že nesneseme, aby někde v nás zůstalo prázdné místo. NIC. Protože se tolik bojíme toho, že jsme nic až nám z toho takhle hrabe. Zdrženlivost je prostě schopnost nejednat zvykově, impulsivně a pudově. V myšlení, emocích i těle. Ovšem souvisí to s tím, že přestaneme lačnet po zábavě. A to nám zase nedovoluje náš vypěstovaný strach. Neustále probublává napovrch. Necháváme se jím podněcovat. K touhám, k hněvu, k nevědomosti a k pýše. Proto se pořád zaměstnáváme myšlením, "proč"...taky jednáním, "sáhni si"..., taky mluvením, "bla, bla, bla"... Jenomže to se takhle nikdy neuvolníme. Tak ze sebe uděláme stínovou loutku = "UZLÍČEK NERVŮ" se tomu myslím říká...

ZDRŽENLIVOST je způsob, jak se spřátelit se sebou na té nejhlubší úrovni. Propojte se se vším tím svým bubláním, mručením, kručením, se vším, co se projevuje jako agresivní nebo pasivní manipulativní chování. Pod tím vším najdete něco jemného a něžného. Co stojí za to uchopit. Několikrát jsem to už skoro držel v rukou. A řeknu vám, je to jako když se narodí dítě. Zázrak. Do chvíle než my její majitel vyrazil tu vzácnou věc z ruky se slovy: "poběž vole, život čeká, vole a ty tady čumíš na něco, co nemá žádnou cenu."

Když se naučíme chvíli, jen malou chvíli počkat než zaplníme zase každou novou mezeru, promění nás to. Poznáme sami sebe pod svým strachem. jako tu jemnou a něžnou věc, co nemá jméno. Sáhneme do míst, odkud dýchá prvotní prostor se svým prvotním chaosem. Přestaneme si ubližovat. Nejsme najednou nesví, nemusíme se škrábat na nose, nemusíme se tahat za uši, dávat někomu pěstí, vybíhat uraženě z místnosti ani se opíjet do němoty. To vztah k sobě samému nalezený v dobré víře díky zdrženlivosti nás zklidní. To neznamená, že ztratíme navždy schopnost běhat a tančit nebo líbat. Znamená to jen že nepodléháme nutkání. Svého stínu. Nepřepínáme se, nepřejídáme se či nejíme vůbec, zbytečně se neopíjíme, nekouříme a ani nikoho nesvádíme. Zkrátka přestáváme ubližovat. Tomu se říká zdrženlivost.