Kdo jsme

"... viděl jsem posvátným způsobem tvary všech věcí v duchu a tvar všech tvarů, jak musí žít spolu, jako jedna bytost. A viděl jsem, jak posvátná obruč mého lidu byla jednou z mnoha obručí, které tvořily jeden kruh, široký jako den a jako hvězdy, a uprostřed rostl strom obsypaný květy, který poskytoval přístřeší všem dětem jedné matky a jednoho otce." - Black Elk, Černý Los

Když si pamatujeme, kdo jsme přinášíme na světlo světa svou podstatu. Naši autentičnost. Naši podstatu bytí. Jsme však tolikrát nuceni skrývat své pravé JÁ, to proto abychom mohli přežít, že na něj následně zapomeneme a odevzdáme svůj život jen tomu falešnému, o kterém si celý život namlouváme, že je tím pravým. Marně. Od určitého okamžiku v našem životě je pak už toto zakrývání zbytečné, a přesto přese všechno zjišťujeme, jak je pro nás obtížné se tohoto skrývání se zbavit. A každý den, co nám ještě zbývá, jsme postaveni před volbu. Budu podporovat ve svém životě svou autentičnost nebo své falešná já. Budu žít v pravdě nebo budu lhát?

Mezi některými původními národy Ameriky je synonymem pro slovo "autentičnost" nebo spojením s vlastní spiritualitou pojem "posvátná obruč". Tyto národy říkají, že kdykoli prožíváme stav, kdy jsme sami sebou, jsme ve své "posvátné obruči". A když najdeme sami sebe, tak, že "sedíme uvnitř své posvátné obruče". Eagle man Siuxů Oglala, Ed McGaa řekl: "Pravda je očividně velké tajemství. O tom, jak blízko se můžeme přiblížit k harmonii stvořitele, my i národ, rozhoduje vždy to, jak hluboko zasahuje síla jeho obřadů."

Většina světových duchovních tradic uvádí dva způsoby chování, které nás mohou vytáhnout z naší posvátné obruče, z naší skutečné povahy. Psychiatr Rogre Walsh je ve své knize "Zůstat naživu" popisuje jako SEBESTŘEDNOST a SEBEZAPŘENÍ. A každá lidská bytost, bez ohledu na kulturu, národ a rodinné vazby, tyto způsoby chování někdy prožívá. Někdy v nich i žije. Někdy i jenom v nich.

Při sebe zapírání se vyhýbáme určitým lidem nebo problémům, nebo vidíme věci takové, jaké chceme aby byly, namísto abychom je přijali takové jaké jsou. To je problém signalizující to, že něco uvnitř naší mysli a to v její ženské přijímací složce není v pořádku. Pod tímto pojmem je totiž pečlivě schován konflikt, o kterém se domníváme, že jej nebudeme umět zvládnout. Ukazuje na naši hlubokou snahu o udržení klidu a stavu harmonie za každou cenu. I za cenu vzdání se své vlastní identity. V hlubokém sebezapření se raděšji vzdáváme sebe sama, abychom udrželi klid, místo abychom přímo sdělovali své pocity. K tomu nám společnost kolem nás nebo partner totiž nikdy nevytvořily prostor.

Sebestřednost dáváme najevo, když dramatizujeme nebo ze svých zážitků děláme senzaci. Prožívání, a autentická zkušenost, to je hlavní mottem všeho. Často to i trochu přeháníme abychom byli středem pozornosti. Pod tímto vzorem je totiž velká potřeba přijetí, která je ovládána strachem. Strachem, že buď nejsme vidět a nebo naopak, že jsme vidět příliš. Lidé dělají scény, přehánějí a z maličkostí dělají velbloudy či dostávají záchvaty vzteku mají silnou potřebu přijetí. A protože jsou vyděšeni svými vlastními pocity nejistoty a zranitelnosti, využívají přehánění = boj, jako způsob, jak tyto pocity skrýt. To je poranění naší mužské poloviny mozku.

Existuje jen jedna cesta. Mít sílu tyto paradoxy v sobě spojit. Perský básník Rúmí tento proces popisuje takto: "Za špatným skutkem a dobrým skutkem je pole, tam se s tebou setkám." Spojením nespojitelného vzniká tvořivost. Hieros gamos, posvátný sňatek naší mysli, duše a těla vzniká tehdy, když se dostáváme za pojmy jako je špatně a dobře. Protože jen prostě opouštím systém života jako hodnocení a dávám příležitost sebeocenění a sebekritice. A ta je k dispozici vždy, když jsme sami sebou. V sobě. V dobré víře. S láskou.

Michal Zachar na motivy Angeles Arrienové, Archetypy šamanské tradice