O štěstí trochu jinak

Je lepší být průměrným filmem s vynikajícím koncem nebo být téměř dokonalým filmem se špatným koncem? Přeci u téměř dokonalého filmu prožijeme daleko více intenzivních a uspokojivých emocí než u filmu průměrného. Měl by nás tedy více uspokojit? ANO, ale o to tady vůbec nejde.

Nepamatujeme si celý film, ale jednotlivé CHARAKTERISTICKÉ scény! Paměť je posedlá závěrečnými scénami. Podle různých studií je vybavování si něčeho na konci v seznamu lepší než na začátku či uprostřed. Vybavujeme si a častěji používáme také neobvyklé scény. To je taky 1 z důvodů, proč stále opakujeme stejné chyby. To jakým způsobem zkušenost končí, je pro nás očividně důležitější než celkové množství potěšení, které nám případně přinese !

Přeceňujeme, jakou radost budeme prožívat na své narozeniny a podceňujeme, jak se budeme cítit v pondělí ráno než vstáváme. Naše neschopnost vybavit si, jak jsem se opravdu v určité situaci cítil, je jedním z důvodů, proč nám naše mnohdy bohaté zkušenosti nejsou moc platné. Týká se našeho stavu nevědomí sebe sama a svého těla. Nejsme si sami sebe vědomí, a proto nejsme ani SEBEVĚDOMÍ. Když mají lidé např. jmenovat jedinou věc, kterou by se pokusili v případě požáru ve svém domě zachránit, nejčastěji odpovídají: „své fotoalbum“... to proto, že našich vzpomínek si ceníme nejvíce z toho všeho, co máme. Jsme k nim vázáni, protože nám všichni kolem tvrdí, že bez vzpomínek jsme ničím. Naše emocionální zážitky jsou příliš ovlivněny nezvyklými situacemi, závěrečnými okamžiky a to vše podkopává naši schopnost poučit se z vlastních zkušeností. A naše závěrečné okamžiky jsou pro nás důležité, stanovujeme podle nich svou hodnotu. Tedy ne my pokud jsme si sami sebe vědomí, ale společnost kolem nás.

Být společensky a jazykově schopným tvorem má své výhody. Jednou z nich je i to, že můžeme těžit ze zkušeností jiných a nesnažit se na všechno přijít sami. V tomto ohledu zlatý internet a facebook. Očekávali bychom však, že lidi budou řešit lépe své problémy, když mají poučení všude kolem, že? Např. ta nejdůležitější životní rozhodnutí. Průměrný obyvatel USA více jak 10x za život změní zaměstnání, více jak 6x se přestěhuje, a více nežli 1x uzavře manželství. Což znamená, že spousty z nás se rozhodnou špatně a to i přesto, že máme přístup do globální lidské databáze zkušeností. Posloucháme ostatní příliš, nebo je neposloucháme dostatečně dobře?
Když bychom se měli soustředit a napsat si vše, co známe za informace, a pak jsme následně celý seznam prošli – a zatrhnutím označili položky, které jsem se dozvěděli prostřednictvím někoho jiného? Budeme skoro pořád zatrhávat, protože téměř VŠE co víme, víme tzv. „z druhé ruky“. I to "jdi s tím do pr..." nás někdo naučil.Naše komunikace je vlastně druhem „nepřímého pozorování“ ! Avšak téměř vždy, když někomu něco řekneme,  pokoušíme se změnit jeho způsob myšlení – pokoušíme se změnit jejich vnímání světa, jen aby se jejich pohled na svět přiblížil tomu našemu. Manipulujeme. Proto jsem byl asi osobně vždy nejšťastnější, když jsem seděl s někým pod hvězdnou oblohou a pozoroval jsem s ním hvězdy. Prostě jen sdílel prostor a čas. A slova byla s námi v našem srdci.

Geny se starají o svůj přenos tím, že nás nutí provozovat činnosti, jejímž prostřednictvím se přenáší. Pokud má konkrétní informace nějakou vlastnost, která usnadňuje její přenos, pak má větší šanci na to, aby se uhnízdila v myslích stále většího počtu lidí a to i geneticky. Schopnost komunikace by se v evolučním boji neprosadila, kdyby nebyla v podstatě schopností přenosu informací. Proč se tak snadno přenášejí i chybná přesvědčení? Ta mohou zvítězit tehdy, pokud při svém přenosu sama rozvíjejí komunikaci – pak již nezáleží na tom, zda je toto přesvědčení mylné či pravdivé.
Dnes už víme, že lidské štěstí nezávisí na bohatství a ani na hladu. A není ani jeho zdrojem. Jsme-li nasyceni jídlem i penězi ztrácejí pro nás význam. Lidé jsou v rámci udržení ekonomiky dnes a denně mylně přesvědčováni, že tvorba bohatství jim přinese štěstí. Jen budou-li se lidé držet tohoto nesprávného přěsvědčení budou dostatečně produkovat, obstarávat a spotřebovávat, aby udrželi ekonomiku v chodu. Vyděláváme peníze a kupujeme
věci, plodíme a vychováváme děti, abychom znásobili naše štěstí, ano i své děti počínáme, rodíme a vychováváme kvůli pocitu, který nám byl implantován našimi blízkými a děláme to právě z důvodů, které jsou mimo dosah našeho chápání. Jsme uzly ve společenské síti, která vzniká a zaniká dle své vlastní logiky.

V čem je pro nás naše představivost vlastně  přítěží ?

1. Jejím nedostatkem je sklon vynechávat některé aspekty prožívání a soustředit se jen některé...
2. Doplňovat ono vynechané přítomným detailem (víme, že když nyní budeme mluvit při jídle o tom, jak bylo někomu z jakéhokoliv jídla špatně, ovlivní to naše představy natolik, že....)
3. Představivost nedokáže poznat, že vše bude jinak, teprve až se to stane (především vše, co bylo špatné bude vypadat mnohem lépe...)

Výzkumy naznačují, že když jsou lidé připraveni o informace, které naše představivost vyžaduje, a musejí využít jiných lidí jako zprostředkovatelů, předvídají své budoucí pocity s pozoruhodnou přesností, z čehož vyplývá = že nejlepším způsobem, jak předpovědět naše pocity v budoucnu, je zjistit jaké pocity mají jiní lidé se zkušeností dnes, s tou zkušeností, kterou chceme zažít v budoucnu.



foto by https://www.facebook.com/beyaz.balina.3

Proč to neděláme? Protože patříme k většině! Věda nám poskytuje statistické údaje o průměrném člověku. Jedním z nich je téměř 100% fakt, že průměrný člověk se sám za průměrného nepovažuje (studenti jsou schopnější, manažeři inteligentnější a fotbalisté mají v noze větší cit pro míč...). Naše růžové a romantické vnímání sebe samých (naše láska je jedinečná, hm no neberte to ani moc biologicky, to jsme kluci i holky stejní až to hezké není) paradoxně způsobuje i to, že se nepovažujeme za méně zaujaté.Většina z nás je přesvědčena, že právě já jsem atletičtější, inteligentnější, výkonnější, mravnější, logičtější, zajímavější, esoteričtější a vnímavější, poctivější a zdravější – o přitažlivosti nemluvě – než průměrný člověk. Tím není míněn narcismus. Prostě se vnímáme odlišně. Nepovažujeme se za supermany v tom, že jsme nějak nadprůměrní, ale považujeme sami sebe za JEDINEČNÉ, i když děláme přesně to, co ostatní, ale myslíme si, že to MY děláme z jedinečného důvodu.

Našeho důvodu:

1. jsme jediní na světě, kdo sami sebe známe zevnitř. V bdělém okamžiku u sebe zaznamenáváme plynulý tok informací, u ostatních pouze slova a skutky a to jen ještě, když jsou poblíž...
2. velice rádi se považujeme za vyjímečné – chceme zapadnout, ale ne zas tak příliš..., poklesne-li naše nálada a člověk má pocit, že spadnul do průměru, chce z něj většinou vystoupit...
3. proto se zaměřujeme na to, čím se od sebe lidé odlišují a ne v čem jsou stejní – přeceňujeme však při tom více, že se lidé od sebe liší. Ve skutečnosti jsme si více podobní v našem chování a jednání než jsme si schopni připustit.

Až do průmyslové revoluce nebyli lidé sami za sebe. Jistě, mnoho z nich bylo štastných. Ale v podstatě o tom nevěděli. ˇZili si svůj klidný život bez revolucí zapadnutí v malém kmneu podhorském pásu velehor, kam nepřišel nikdo, až ta civilizace. Kde žít, co dělat a s kým určovali jiné okolnosti nežli my sami. Určovali je králové, církev, ti, kdo vládli příslušnému území. Teprve posledních cca 150 let nám umožňuje BÝT SAMI SEBOU. Můžeme více cestovat a stávat se nezávislými na dřívějších podmínkách bytí. kdo z nás dnes následuje řemeslo svých rodičů? Dříve jste byly v rodině koželuha a čím byste chtěli být? Od narození bylo jasné, že budete koželuh.

Klíč k našemu USPOKOJENÍ je v Bernoulliově definici z roku 1738 (holandský matematik). Ten tvrdil, že: "moudrost daného rozhodnutí vypočítáme, když vynásobíme pravděpodobnost, že nám rozhodnutí přinese kýžený výsledek, užitkem kýženého výsledku." 
POZNÁNÍ = je tedy to, co objektivně dostaneme (bohatství), avšak nemusí to být totéž, co subjektivně prožijeme, když to dostaneme (užitek). 

Nezáleží na bohatství, ale na užitku z něj ! Stanovení hodnoty věcí nesmí vycházet z její ceny, nýbrž z užitku, který nám přinese. Nahrazování osobních představ něčí zkušeností je levnější a efektivnější způsob předvídání budoucnosti a našeho štěstí. Protože si však neuvědomujeme, jak jsme si podobni, odmítáme tuto jistou metodu a raději se opíráme o své jedinečné představy, i když chybné a nespolehlivé. Jak dlouho ještě?

Můj učitel my říkával, ať kradu a nebojím se. Ať vykrádám všechny dobré myšlenky a žiji podle nich. Zbytečně jsem mnoho času strávil tím, abych získal své jedinečné zkušenosti. Hm mám je. Zemřelo kvůli tomu několik i mých blízkých lidí, málem jsem zemřel já. Mají vysokou hodnotu. A tak si myslím, že je dobře, že můžeme sdílet své myšlenky a názory. Snad někomu otevřou oči. Protože, když pomůžete aspoň jednomu člověku v jeho cestě, pak jste svůj život nežily nadarmo. V dobré víře.

Michal Zachar - podle knihy Davida Gilberta, Škobrtnout o štěstí, Dokořán - http://www.dokoran.cz/index.php?Skobrtnout_o_stesti&p=book.php&id=337