En bon foy - V dobré víře

Lidské zlo se rodí v nás. Jen tak. A problémem naší doby je rozchod nás lidí s odpovědností za svůj osud. Problémem zla je v tom, že je banální. Nejhorší činy zla nebyly nikde a nikdy v dějinách vedeny ideou.  Je to v mysli lidí, kteří nechali vyhladit vlak smrti plynem přibližně se stejným efektem jako bylo přemýšlení o tom zda si dát do kafe po ránu kostky dvě nebo tři. Chování náš všech, kteří se chováme normálně. Naše generace jsou svědky otřesných zločinu. A možná, že jedním z důvodů jsou naše tendence být normálním z normálních. Protože jsem jako jedinec přestal žít svůj skutečně individuální život s jeho svobodou a z ní vyplývající odpovědností. A díky tomu se rozcházím se všemi dosud uznávanými pravidly. Nepsanými pravidly.

Neplatí to, že existují ty morálně vyšinuté zrůdy, ti, od nichž se můžeme jen odvrátit a ti druzí jsou ti dobří. My, co jsme vždy na té správné straně. Tato odpovědnost nebyla a není nikdy venku, je nutné ji vrátit dovnitř nás samotných. Což znamená stát v podstatě bokem všech mocenských skupin, lobby. Což v podstatě znamená samotu. Nacista Eichman, který je ukázkovým příkladem zla přestal žít svůj individuální život. A svou odpovědnost za život dal do služeb nacistické mašinerie, která z něj tuto odpovědnost sňala.  A veškerou odpovědnost přenechal jí. Ale tohle už víme, že nikdy nefungovalo a nefunguje. Že Eichman zklamal sám sebe. Ale co my s tím? Co když se my sami podíváme na svůj vlastní život do zrcadla? Že se i my každodenně podílíme, ať už pasivně či aktivně, na různých nepravostech, i když se nedají srovnávat s nacistickými zločiny? Nepodobá se náš život stádní kultuře, kdy jdeme s davem či nějakou (jakoukoliv) zájmovou skupinou a ztrácíme kontakt se sebou samými? Dánský filozof Soren Kierkegaard napsal: „Ta, největší ztráta, ztráta sebe sama, může zůstat nepovšimnuta.“

Žijeme ve společnosti, která je plytká a povrchní. Stát se celebritou dnes neznamená něco umět, něco dokázat, k něčemu se dopracovat nadáním, pevnou vůlí a tvrdou prací. Stačí, když se člověk, který je narcis, exhibicionista a opilec mnohdy dostane jen do televize, že? A slovo celebrita je dneska spíše nadávkou. Ale miliony lidí jsou pozorováním jeho chováni hypnotizovány u obrazovek a další desetitisíce jsou ochotny stát fronty na jeho autogram. Žijeme ve společnosti, která má velmi nízký práh k utrpení druhých. Nikoliv však k utrpení vlastnímu. Není tajemství, že většina partnerů si je nevěrná a a nevěra je pro mnoho lidí i zdrojem zábavy. Tolerance nevěry je vysoká. Do chvíle než jde o vlastního partnera. Významná osobnost politického života, někdy i reprezentant celé země je krom manželky vztahově zainteresován jinde a to často několikrát. A je mnoho lidí, kteří s tím nemají problém, naopak ještě jeho prestiž v jejich očích stoupá. Situace začne vypadat jinak, jestliže se po vsi roznese, že tu „vašu“ viděl někde někdo s někým…Situace statistiky neúprosně hovoří o tom, že každé desáté dítě, které vychovává český otec, je „kukaččí.“

Žijeme ve společnosti, která je po všech stránkách extrémně konzumní. A to se týká i rychlosti s jakou konzumujeme i své vlastní partnerské vztahy. Dokonce jsem slyšel názor, že je to tím, že se nám vývoj zrychluje a že to je prostě „karma“, máme aspoň možnost si vyřešit si své osobní problémy z minulých životů. No je úžasné, co náš mozek vyplodí za filozofické hovadiny, když si chce mé tělo zašukat bez odpovědnosti vůči vztahu s partnerem. Samozřejmě někdy to možné i je, ale většina z nás sex jen konzumuje. Použij a odhoď. Nemají zájem pracovat na vztahu. To je moc práce, moc vlastního úsilí. Když pomine zamilovanost a nastanou první vážné problémy je přeci jednodušší to skončit a začít zase jinde s někým jiným, ne? A toto je dneska tzv. obecný trend. A tím se dopouštíme vůči sobě a všem ostatním zla. Znehodnocujeme si svou vnitřní ideu, ideu toho, co jsme schopni dát životu a pro život. A co je největší problém v životě konzumní společnosti? Jedinec s pocitem radosti, kterou nachází ve službě někomu druhému. Třeba partnerovi. Konzumní přístup zakazuje být vůči druhým loajální, nakazuje nám užívat věc, jen pokud přináší uspokojení. Loajalita ke komoditě, tedy péče o ní, starost, práce s ní, opravy atp., aby co nejdéle vydržela a byla funkční  by znamenal konec konzumní společnosti. Společnosti by zbankrotovaly. Nemůžete přeci uzdravit klienta, to byste ztratil zdroj příjmů…jenomže pokud se konzumní přístup obrátí do sféry lidských vztahů, zbankrotují právě ty mezilidské vztahy a láska.

Pak tu máme např. domácí násilí. Uzavřeni v konzumu svých keců o morálce dopouštíme se na sobě psychického a fyzického teroru. Psychické násilí však lidé jakoby za násilí ani nepovažovali. Jestliže dá někdo bez zjevné příčiny druhému facku, okolí ho okamžitě ostře odsoudí. A nikoho nezajímá to, že k té facce mohlo vést několikaleté násilí v mysli. Že za vším může být skrytý proces psychického násilí napadne málokoho. Krom toho média často hovoří jen o násilí můžu vůči ženám. Terapeuti a koučové zabývající se partnerskými vztahy, vám potvrdí, že není o nic méně násilí žen vůči mužům, ačkoliv díky fyzickým disproporcím se právě ony spíše uchylují k tomu násilí psychickému. Čeho se ženám nedostává v síle v porovnání s muži, to si mnoho žen bohatě vynahrazuje svou dokonalou schopností projevovat vůči mužům své pohrdání. A ženy mají navíc v rukou skvělý trumf - drtivou zbraň – mohou své muže vydírat dětmi. „Už nikdy neuvidíš děti.“ A společnost , konzumní společnost jim v tom jde na ruku. V kolika případech rozvodů dostává děti do péče otec?

Ani ve vztazích mezi známými, kolegy a sousedy nebývá situace růžová. Naše pověstná česká závist, šíření pomluv, zaručených zpráv a další nemilé excesy v průběhu dne dotýkají dnes už každého z nás. A ani si dopad tolerance těchto pomluv neuvědomujeme, nebo se na nich dokonce sami podílíme. Ale jen do chvíle nežli nás probudí, když se někdo otře o nás. A stejně tak naše konzumní otupělost a nevraživost vůči čemukoliv, co upozorňuje na naši lhostejnost a sobectví. Ideální je když např. politik, který je přistižen, jak porušuje zákon, který před tím třebas i vytvořil a je chycen, namísto aby se prostě chlapisky přiznal ke svému pochybení, tak se přizná částečně a pak se celou věc snaží bagatelizovat. A noviny a bulvár z něj udělají div né roztomilého chudáka a hrdinu. Zabíhat do politiky obecně, všech těch lží, korupce, propojování s organizovaným zločinem či zpronevěry miliard nás daňových poplatníků je jistě zbytečné.

Lež a snaha něco získat na úkor jiného, prostupují skrze celou naši společnost. Stačí se jen podívat na TV reklamy. V JAR už to došlo tak daleko, že některé masny mají ve výlohách nápisy: „opravdové maso.“ Jako bychom už nemohli věřit nikomu a ničemu… a když tedy píšu tyhle řádky o vztazích, co si teď udělat zrcadlo, jsem dejme tomu ženatý muž a mám milenku? Koho všeho se to týká? Jaké vazby se tím vytváří? Jaké to má krátkodobé a dlouhodobé důsledky? A co vlastně všechno taková situace znamená? Je možné takto žít bez lží a přetvářky, tedy v pravdě k sobě samému? A tedy i v lásce k sobě? Nekonečný řetěz souvislostí. Jestliže si jeden z partnerů najde milenku či milence, vytvoří se nové vazby a tito lidé se nechtě stanou součástí rodinného systému těchto manželů, se všemi důsledky. Uvědomíme-li si tyto souvislosti, zatočí se nám hlava. A ani nemusíme na rodinné konstelace. A stejné zákony působí ve všech našich vztazích – s lidmi i předměty, životem, zvířaty, rostlinami, celým stvořením i s Bohem.

Vidíme tak najednou, že život je především obrovská odpovědnost. Nejen za nás samotné a za naše nejbližší. Ale i za to, že na našich ramenou neseme vskutku tíhu celého světa. A čím je naše postavení v lidské hierarchii vyšší, tím větší zodpovědnost máme, neboť svým smýšlením, slovy a skutky ovlivňujeme osudy většího množství lidí a přispíváme tak i k jejich obrazu světa. Ať už pro jejich dobro či zlo. A jak řekl americký filozof, básník a spisovatel Ralph Waldo Emerson: „Člověk je svazek vztahů a spleť kořenů, jejichž květem a ovocem je tento svět.

Ano, člověk musí být proti konzumu sám. Ale tato samota není izolací. Tato samota znamená svobodu od světa chamtivosti, nenávisti a násilí, ve všech jejich nenápadných podobách a od bolestné osamělosti až k zoufalství.  Být sám znamená být outsiderem, který nepatří k žádnému náboženství, ani k národu, k žádnému přesvědčení, ani dogmatu. Je to ta samota, která potkává nevinnost, jež nebyla nikdy poskvrněna konzumem člověka. Je to nevinnost, která může žít ve světě, se vší jeho vřavou a zmatkem, a přece z něj nebýt…Sám znamená stát se tím, jen tím, co si myslím a říkám. Neovlivněný, nevinný, svobodný a celý. Neroztříštěný. Jsem pro tento svět, pro konzumní svět jen outsiderem. Ale žiju v lásce a s láskou vůči sobě, svým nejbližším, o které se konzumní společnosti, nikdy ani nezdálo.

Otomar Březina, kdysi napsal: „Jisto jest, že všechno, čemu říkáme bolest, vešlo do našeho života překročením tohoto zákona. Každá bolest je skutečně následkem tajemné viny, ale i v tom je úžasná hloubka života, že netrpíme jen vinu svou, ale i všech neznámých našeho rodu a všech neznámých kromě nás. Bylo by tragické až k zešílení, kdyby nebyla v našem duchu síla čelit těmto mystickým porušením zákona a přeměnit jej v ctnost, tj. v soulad s kosmickou pravdou, i naše vlastní bludy a kletby. Že toho přeměnění kletby v požehnání možno jest, o tom svědčí životy těch nejvyšších lidí, kteří na zemi žili.“

A co jestliže nežijete konzum a nemáte jen své dogma? Což je ale stejné i pro účastníky jakékoliv církve sekty či náboženské společnosti, protože se jen opíráte o teorii a postulujete si tak svoje přesvědčení, podle něhož pak žijete ve strachu z toho, co uvidíte.  To neustálé utvrzování se v přesvědčení je známkou konzumního strachu. Strachu z každodenního života, strachu z trápení, strachu ze smrti a naprosté absence smyslu života. Protože než tohle všechno uvidět, vymyslíte si sami nebo se chytnete nějaké teorie a čím je ta teorie chytřejší a erudovanější, tím větší má váhu. A po dvou tisících nebo pětitisících letech propagandy se tato teorie nevyhnutelně a pošetile stane „pravdou“.

Ale jestliže tedy sami nepřijmete či nepostulujete žádné dogma, potom stojíte tváří v tvář tomu, co skutečně je. To, co je - je např. myšlení, ale i potěšení, utrpení a strach ze smrti. Jestliže pochopíte strukturu vašeho každodenního života – s jeho konzumní soutěživostí, chamtivostí a touhou po moci – potom si uvědomíte nejen absurditu teorií, spasitelů a guruů, ale můžete přitom nalézt i konec utrpení, konec celé té struktury, kterou si koneckonců zkonstruovalo jen naše myšlení. Proniknutí do této struktury a její pochopení spočívá v tom, že poznáte, že tento svět není žádná iluze, ale strašlivá realita, kterou si člověk ve vztahu se svými druhy, kolem sebe sám vytvořil. A to je celé. To je to, co je třeba pochopit. A vysrat se na konzum se všemi jeho rituály včetně těch náboženských. Jedině tehdy, když je člověk svobodný, bez toho, že by byl motivován strachem, závislostí nebo utrpením, může být naše mysl přirozeně klidná. A potom můžeme vidět pravdu nejen v okamžicích, ale skládat tyto okamžiky v náš svět, který se stane naší součástí a my jeho.

A když toto vše slyšíte, patrně si z toho utvoříte nějakou teorii, a jestliže se vám bude tato nová teorie líbit, budete ji propagovat. Ale to už zase propagujete to, co není pravda. Pravda existuje ve světě pouze tehdy, jste-li vy osvobozený od úzkosti, bolesti a strachu a agrese, jež ještě nyní naplňují vaše srdce a mysl. A když toto vše uvidíte a narazíte-li tak na to požehnání, kterému se říkává láska, potom pochopíte pravdu toho, co bylo řečeno.“ – J. Krishnamurti

Lidské zlo se rodí v nás. Jen tak. A je jen na nás, co s ním my sami uděláme. Nemůžeme nepřejmout dědictví svých předku a výchovy společností a naší osobní rodinou. Ale vždy se můžeme rozhodnout, co s tím vším uděláme. V dobré víře.

na motivy Guy Damian-Knight, Iting o lásce, Volvox Globator

foto: Zdena Debelková - https://www.facebook.com/foto.krystal