Dopis od klientky

Kdysi před dvěma lety ke mně přišla na kus řeči mladá žena. Přijela  a chtěla si udělat výlet, odpočinout si od dětí a od rodiny, tak začala naše více než dvouletá anabáze …

"Jo, chtěla jsem si odpočinout, bylo toho na mě moc. Doma jsem měla dvě malé děti, v sobě dosud nezhojené rány na duši ze dvou porodů císařským řezem a spoustu dalších věcí, které jsem si s sebou nosila a o kterých jsem zatím ani nevěděla. Když to teď vnímám zpětně, byla jsem jako mrtvá, jakobych o sobě ani nevěděla, že existuju. Vzpomínám si, že jsem si s tebou povídala a najednou jsem kolem tebe a všude v místnosti viděla černé stíny. Vyděsilo mě to k smrti, vůbec jsem netušila co to je, ale samozřejmě jako první mě napadlo, že jsi určitě strašně zlý a negativní člověk….Chtěla jsem utéct pryč, daleko od tebe a úplně vymazat okamžik, kdy jsem se s tebou setkala. (Mimochodem tento pocit, že musím utéct se opakoval ještě několikrát později). Nevím proč jsem tehdy zůstala, snad ta nejistota – choval ses vlídně a jemně a já neměla sebemenší důvod se čehokoliv bát. Slzy mi tekly s očí a já vůbec ničemu nerozuměla. Jo, pláču vždycky při každém setkání s tebou, ale teď už vím, že je to v pořádku, neřeším to.
Odkrýval se mi najednou úplně jiný svět, byl jiný a přece jsem měla pocit, že ho dobře znám, že se nic zvláštního neděje, takový pocit, jako když se člověk vrací hodně zdaleka domů, záblesky čehosi. A pak šílený zmatek. Vrátila jsem se ke své rodině a žila dál svým běžným každodenním životem. Přece se ale něco změnilo. Začala jsem se v noci budit strachem, ty stíny, které jsem viděla se stále vracely, nespočítám ty probdělé noci.

Vracela jsem se zpět do své minulosti. Jako dítě jsem často vystupovala ze svého těla. Nikdo to nevěděl, byla to taková moje hra. Dívala jsem se na své tělo, nebyla jsem v něm. Hýbalo se, ale já byla vedle něj a pozorovala ho. Pak jsem se zase vracela zpátky, když se mi chtělo. Zpočátku to byla legrace, ale pak, nevím jak se to stalo, ale už jsem zmizela napořád. Trpěla jsem nesnesitelnými stavy úzkosti a panickými záchvaty s veškerými tělesnými příznaky. Strach byl mým denním chlebem. Trvalo to mnoho let, období dospívání jsem strávila návštěvami psychologů. Měla jsem vždycky dobrou představivost, ráda jsem si snila a vymýšlela. Vymýšlela jsem si i u psychologů, bavilo mě si s nimi hrát. Přišlo mi všechno tak k ničemu, věděla jsem, že mi nikdo z nich nedokáže pomoct a tak jsem se aspoň bavila, byla to krutá a bolestivá zábava.Mučivé stavy strachu se stále stupňovaly, byly častější a silnější. Začala jsem se bát chodit mezi lidi, nevycházela jsem z domu, bála jsem se světla. Po pár týdnech jsem skončila zavřená ve svém pokoji se zataženými roletami schoulená v klubíčku a prosící Boha o to,aby si mě už vzal,že už nechci takhle žít. Následovala má první návštěva psychiatra, dostala jsem léky. Několik let terapií, střídavého vysazování a znovunasazování léků, nácviky nejrůznějších relaxačních technik, jóga, změna stravy, bylinky, léčitelé, bylo to jako když se člověk znova učí chodit, pomalu po malých krůčcích. Bylo mi dobře – jsem si myslela…

Stíny se po setkání s tebou vracely. Nevyřešené a nezpracované záležitosti z minulosti se vynořovaly, každým dnem něco nového přicházelo a já se s tím prala. Můj boj na život a na smrt. Boj,který nelze vyhrát ani prohrát. Boj, který vždycky skončil příměřím obou stran, vzdáním se, přijetím a potoky slz... Můj psychický stav se prudce zhoršil a psychiatrička mi předepsala silnější léky. Dnes však toto „zhoršení stavu“ vnímám spíše jako jistý nutný léčebný proces. Léky jsou pro mne jakási ochrana nebo podpora, aby to všechno co v sobě znova tvořím dobře rostlo (už je neodmítám jako kdysi), velmi dobře si uvědomuji svoji zranitelnost.

Tvá vlídnost a jemnost k mé osobě se časem změnila. (tedy z mého tehdejšího pohledu) Říkal jsi mi pravdu, holou, tvrdou a syrovou pravdu, říkal jsi mi, to, co vidíš. Pro mě žijící tolik let ve světě svých iluzí a představ to byly kruté rány. Několikrát jsem byla odhodlaná tě symbolicky pohřbít ve svém životě. Nenáviděla jsem tě a po každé tvé dobře míněné radě jsem obracela veškerý svůj vztek a agresivitu proti sobě. Nenáviděla jsem sebe a trestala se, vinila jsem se ze všeho možného. Až to všechno přešlo do jednoho bodu, opět jsem se smířila a přijala se. Celý tento proces se odehrával ve vlnách a několikrát za sebou.

Ušla jsem velký kus cesty. A kde jsem teď?Jsem tady. Jsem žena, která si vychutnává každý okamžik svého života. Zrovna dnes jsem zase začala cvičit. Vnímala jsem radost z toho být ve svém těle a uvědomovat si svůj pohyb, tep srdce, svůj dech. Hraju si se svými dětmi a dívám se na ně jak rostou a jak se vyvíjejí. Povídám si se svým mužem, učím se sobě i jemu naslouchat, pomalu a drobnými krůčky jdu po své cestě. Nezajímá mě co bylo nebo co bude, zajímá mě, co je teď. Nezáleží mi na tom jak jdu, jestli lezu po kolenou nebo se plazím nebo jdu vzpříma, prostě jdu. Nezáleží mi na tom, jestli je to co dělám ve svém životě dobré nebo špatné, můj život je můj a žiju ho sama za sebe tak jak to cítím. Když například hraju s dětmi pexeso, tak hraju pexeso, celou svojí bytostí a nic jiného mě nezajímá. Je to ta nejsmysluplnější a nejdůležitější věc v mém životě v tu chvíli a tak je to se vším. Každého člověka, kterého potkávám vnímám jako dar, dar okamžiku, který s ním mohu sdílet. Můj život je naplněný. Kolik času mi zbývá a co všechno mě ještě čeká to nikdo neví, zvykla jsem si žít v nejistotě. Jako lodě brázdící si cestu oceánem nevíme dne ani hodiny. Dopřávám si svobodu nevědět a zároveň jako paprsky světla ke mně doléhají záblesky vědění.

Děkuju za to všechno...
-----------------------------

Z jedné staré a moudré knihy by jsem jen doplnil toto: KOMUNIKACE JE SCHOPNOST PROBOUZET V LIDECH TO NEJLEPŠÍ. COKOLIV POVRCHNÍHO JE UŽ NEPŘIJATELNÉ - takže zbývá jít hlouběji a hlouběji. Protože  z chaosu vznikne řád jen tehdy, když se cit potká s myšlenkou.