Slepota evoluční komunikace III. aneb základem komunikace je stejně láska

"Láska je i slepá a láska taky otevírá oči. A tím, co je uvnitř našich hlav a srdcí, se navzájem lišíme stejně jako se lišíme tím, co máme zvenčí."

Občas pevně uvízneme mezi dvěma mlýnskými kameny mužsko/ženské komunikace a okolním prostředím. A když se pokusíme ovlivnit věci násilím ať už tím či oním směrem, pouze se chytíme do pasti. Komunikace si zase poběží svou cestou. A bez vnitřní harmonie se nebudete schopni z této pasti vymanit.

Harmonie však předpokládá spoluúčast na tvorbě rytmu okolního prostředí k melodii života. Komunikace je slepá, když se při ní nezajímáme o pocity druhých a taky o prostředí ve kterém vzniká. To když se nechováme korektně. K energii a síle těch druhých stejně jako ke své vlastní.


Komunikace z pocitu osobní pýchy a domýšlivosti vyvolává jen bolest a spory. Člověk je skutečně hoden moci své komunikace, když k ní prostě přistupuje s láskou a respektem. Jestliže tedy existuje mezi námi všemi určitá komunikační nerovnost, kterou já drze nazývám slepota, existuje tu současně i větší možnost k růstu naší komunikace. Každý můžeme zkusit poznat a potom i uznat vnitřní hodnoty toho druhého. Nezůstávat jen na povrchu. Obraceně to poznávání totiž nejde. Z toho je buď rozchod nebo výpověď.

Paradoxně je asi základním prubířským kamenem jakékoliv komunikace nevnucovat při komunikaci hodnoty, které tomu druhému nejsou přirozeně vlastní, i když se nám může zdát, že je podle nich lehčí žít. Skutečná komunikace totiž existuje jen ve stavu přirozené rovnosti. Vyváženosti. Kdy my sami vnímáme realitu takovou jaká je. A to i když se nám nemusí líbit. Hrajeme-li si s komunikací těch druhých, nemyslíme to s nimi upřímně a to se nám vždy vymstí a obětí takovéto "poťouchlé" hry (lži) budeme pak jen my sami.

Komunikace je schopnost v lidech probouzet to nejlepší. A je jen na nás do jaké hloubky s ni chcete jít. Je dobré mít na paměti jedno. Dotknete-li se druhého člověka v jeho vědomé přítomnosti, tak se vám pak ale cokoliv povrchního jeví už jako nepřijatelné - takže zbývá jít už jen hlouběji a hlouběji. Proto se většina lidské osobní i firemní komunikace odehrává pouze slepě na povrchu. A největší rada prohlubující slepotu zvláště při školení komunikačních dovedností: buďte nad věci, nebuďte v komunikaci moc osobní. A já se ptám a jací můžeme vůbec být, když ne osobní? Zkuste se pak po 8-10 hodinách profi komunikace, kdy děláte jeden vůči druhému v práci slepce, kdy předstíráme cokoliv, aby to už uteklo, podívat doma rodině do tváře. Osobně...(ach ano, jsou výjimky, ale média o nich mlčí a my mezi sebou konec konců taky, že?)

Připomíná mi to ten vtip, kdy se potkají dvě ženy v parku a ta jedna spráskne ruce a povídá: "No ne, to jsou ale rozkošná dvojčátka. Jakpak se jmenují?" A matka se letmo podívá a povídá: "Jména? To nevím, ale ten vlevo je lékař a ten vpravo je právník."

Bojíme se v komunikaci chaosu. Stanovujeme si proto pro ni i pravidla. Zpravidla tolik, že přes ně pak nevidíme vlastní jádro naší komunikace. Nevidíme, že z chaosu vznikne řád pouze tehdy, když se cit potká s myšlenkou. Ne, když myšlenka ovládne cit, ani když kvůli pocitu ztratíme rozum. Jsme pak totiž jen slepě oddáni víře v cokoliv, co nás zbavuje možnosti se rozhodnout. A když jsme slepí, je lehké nakukat komukoliv cokoliv. My skoro všichni v Evropě jsme ještě před pár týdny slepě věřili tomu, že jíme hovězí a on to byl kůň.

S vírou to máte zrovna tak. Je třeba slepě věřit. Hlavně nezpochybňovat. Pak máte na zbytek života klid. Nedávno jsem se na jednom zahraničním diskuzním fóru díval na diskuzi křesťanství versus hinduismus. Nikoho nezajímalo, co by obě skupiny mohlo spojovat. Náš pohled a váš pohled. A řezali do sebe argumenty jako psi v pouliční rvačce. Na mou prostoduchou otázku, proč se hádají, když by mohli v klidu spolužít, protože až umřou, bude to jaksi jedno, příslušník jaké církve či vyznání přijde na onen svět, hlavně když přijde naplněný láskou, jsem byl z fóra a vůbec ne láskyplně vykázán.

Ano, my lidé jsme tak slepí, že už komunikovat nepotřebujeme. Ano jsme slepci a vidíme tedy jen sebe. Jen svou tmu. Svá negativa, která když jsme zavření do sebe jaksi nemůžeme strávit. Zahledění do sebe. Chybí nám chuť sledovat pozorně kontext (zjistit a ověřit si zda vnímám správně sdělení nám předložená), vnímat rozdílnost (muž x žena) a mít odvahu komunikovat normálně (neporušovat etické principy, přesto se nebát být osobní).

Vnější schopností komunikace je vnímat druhého tady a teď takového jaký je. V moci přítomného okamžiku. A vnitřní podstatou komunikace je upřímná náklonnost k tomu druhému. Schopnost milovat toho druhého. Ale ne jen ulétle energeticky nebo zas jen přízemně sexuálně. Vnitřní podstatou komunikace je upřímná náklonnost k tomu druhému. 

Říká se jí láska. A vám jen přeji, aby ta vaše nebyla slepá.

Michal Zachar