Bez ohledu

Mnohé ženy jsou poslední dobou stále více bezohledné. Jednají a žijí (snad pod vlivem reklam) stále sobečtěji. Bez ohledu na to, co je a cítí partner. Svá práva vyžadují, ať to stojí co to stojí (a rodiny se rozpadají kvůli jejich „právům“), a nevidí, že čím razantněji vyžadují svá „práva“ mít stále víc (zážitků, věcí i partnerů), tím jsou jejich aktivity kontraproduktivnější. Odmítají pochopit, že stav světa začíná právě u nich. A tak přestože vím, že tohle mé smutné zamyšlení nebudou číst ty, kterým je určeno, jen tak pro pořádek a vyváženost (všem těm strakatým časopisům) si přece jen, snad naposled, postesknu.


Další drobná, původně milá a něžná žena se (mateřstvím? vlivem nátlaku genderově vyhraněné společnosti? hormonálně?) změnila. Chce změnit svého muže, a ten je tak stále víc pod pantoflem.

Aby bylo jasno: pro mne rozhodně není a nebude žádným vítězstvím dovědět se, že další muž „koupil ženu v pytli“ (F. Nietzsche: I ten nejmazanější kupuje ženu v pytli). Rozhodně nemám radost, když po letech někdo dá najevo, že i jemu došlo, že jsem měl před lety, když jsem na to či ono upozorňoval (v tomto případě zatím veřejností nezaznamenaný, ale stále zřejmější trend českých žen být stále „emancipovanější“, rozuměj: náročnější vůči partnerům, ale nikoliv vůči sobě), pravdu. Radost bych měl, kdyby bez ohledu na nepohodlí a výčitky ostatních postižených kdokoliv udělal cokoliv, aby k tomu, před čím jsem varoval, přinejmenším alespoň v jeho případu, nedošlo.

Zatímco muži se alespoň jednou za život, v období zamilovanosti, musí „vcítit“ do své (za)milované ženy, ženy (stále častěji porozené a rodící císařem a rutinně, s lékařskými zásahy do procesu porodů) jsou stále sobečtější. Ne že by nedokázaly nějak milovat a pečovat o své děti, ty ale jaksi automaticky zahrnují do své sobecké bubliny a ječí na ně jen někdy: svým mužům ale, jakmile vyprchají hormony zamilovanosti, vyčítají téměř neustále.

Mnohé ženy dnes otevřeně vyu- a zneužívají ideálu mužské rytířskosti, ale samy se jako milé dámy (čekající na své ve válkách se vyznamenávající muže, a cvičící hru na hudební nástroje, vyšívání a další ženské disciplíny) rozhodně nechovají: zkuste si představit onu středověkou dámu, jak velí rotě lučištníků a dobývá hrady, nebo řídí středně velký podnik či banku a dává příkazy soudobé armádě mužů…

Jistě, uznávám, že ubránit se nátlaku společnosti (a časopisů a televizním reklam) je dnes téměř nemožné. Společenský diktát „Tohle je lepší, tamto je nejlepší“ (ať už se jedná o nějakou věc, službu nebo partnera) z jedné strany, a stále snadnější možnost „vadný“ výrobek (včetně muže) vyměnit za jiný (věci se již neopravují, ale vyměňují) na druhé straně pak nezvratitelně míří k situaci, kdy žena nebude nikdy spokojená. A od menstruace po tělo a partnera jsou ženy permanentně nespokojené: chtěla byste nová (jiná,větší, menší) prsa? Kupte si je.

Dámy, ono je to skutečně jako s ženou rybáře jenž vylovil zlatou rybku: nebudete spokojené nikdy. Po plastice chodíte na další a další, po rozvodu už nikdy nejste schopny navázat fungující vztah (protože první krizi jste „řešily“ ne jejím vyřešením, ale útěkem, a tak jste se nenaučily partnerské krize a své egochoutky zvládat), po císaři pak rodíte opět císařem (a vaše dcery v příští generaci vaše chyby zopakují). Nikdy nenaleznete respekt a ohled ke svému tělu (a své osobnosti), natož pak k osobnosti tak rozdílné, jako je muž.

Přitom všechna ta velká, až globální nedorozumění, všechny ty velké chyby státníků jsou jen chybami jednotlivých lidí v běžných situacích (jak dole, tak nahoře)… Nenasytnost a bezohlednost jak žen k mužům, tak obchodů a korporací k zákazníkům, má stejnou podstatu jako nenasytnost bankéřů a zlatými padáky se vybavujících manažerů krachujících podniků a institucí. Na současný luxus a moc nejsme evolučně připraveni a vybaveni odpovídajícími „brzdami“.

Mým právem je luxus, křičí titulek (LN 5. 12. 09), a věta pod ním naznačuje, co tvrdím už hezkých pár let: Západ okusil demokratizaci přepychu, teď zjišťuje, že to přehnal.

„Díváte se na televizi? Když to všechno vidím, tak je přece nemožné být hrdý na to, že jsem člověkem. Přitom historicky to na Zemi bylo tak, že tu nejprve byl hmyz, pak zvířata, a pak teprve lidé. No a moje sympatie k živým tvorům mají přesně tohle pořadí. Jsem ale optimista, mám pocit, že to nebude dlouho trvat a lidé se navzájem vyvraždí. Pak bude planeta Země zachráněna“ řekl francouzský režisér Jean-Pierre Jeunet v rozhovoru pro Reflex (49/09).

Proč ta zevšeobecnění? Protože už od dob starých řeckých filosofů víme, že to rodina tvoří stát, a že atmosféru rodiny vytváří především ženy. Čínské přísloví totiž, jistě na základě tisíciletých zkušeností, praví, že má-li člověk v duši světlo, vyzařuje z něj krása. Vyzařuje-li z člověka krása, vládne v jeho domě harmonie. Vládne-li v domě harmonie, panuje řád v národě. Panuje-li řád v národě, je mír v celém světě.

Jistě, muži byli, zvláště ti u moci, nenasytní a bezohlední vždy. Jenže jejich ženy (manželky, dcery) kdysi bývaly jejich brzdou, pojistkou. Dnes jsou i ženy stále nenasytnější (a nezáří). Jakoby jejich mužským hormonem hypertrofovaná ega, bez ohledu na ty druhé (v partnerství, manželství), začala jen a jen vyžadovat. Jen brát a nikoli dávat. Jen soutěžit a vyhrávat, a ne pečovat.

Stál jsem hodinku v pasáži před knihkupectvím, ve kterém se, jako každý rok, konala mikulášská: neposedné děti s blikajícími rohy na hlavách se nakonec sesedly před plátnem, na které jim promítali kreslené pohádky. Jejich matky si většinou objednávaly a kupovaly svá vínka a kafíčka a štamprličky, a tak jako několik mužů, i ony si, bez ohledu na děti a nevětratelnost pasáže, zapálily své cigarety. Vnučky odjely převléci se do kostýmů čerta a anděla, a ani ony ani druhá dcera s vnoučkem nepřišly včas – a tak zmeškaly jak promítání, tak dědečka: čekal jsem hodinu, a pak (po dvou hodinách na nohou, bez možnosti si sednout) jsem bez společné fotografie všech vnoučat odešel. Jistě, ženy přece mají právo přicházet pozdě. Jenže nemají ohled na muže, pro naprostou většinu z nichž je 5 minut (natož hodina) zpoždění utrpení.

Už jsem několikrát zmínil písemně, a na přednáškách o tom hovořím pravidelně, že ženy by měly mít zbrojní pas na své bezohledné a muže velmi zraňující poznámky. Vida, v LN se, konečně, ale zákonitě, objevilo toto: „Zatímco muži nás terorizují nepořádkem,“ píší dvě komentátorky (v rubrice Kamarádky z Letné), „my ženy jsme nepřekonatelné v teroru verbálním. Zeptaly jsme se kamaráda, co nejhoršího od žen slyšel. Jeho osobní hitparádu vede věta, kterou, přiznejme si, občas používáme všechny: „Máš mě rád?“ Druhé místo získal výrok, který pronesla jedna z jeho milenek před prvním sexem: „No tak se předveď.“ Třetí příčka. „Tomu ty jako chlap nemůžeš rozumět.“ A pak další: „Jsi stejnej jako ostatní“. „Já potřebuju, aby se o mě pečovalo“. „Aha, já myslela, že si na mně dokážeš udělat čas.“ „Tak mě přece bav.“

„Moderní člověk je hloupější než obě hodná zvířátka, která zahřívala Ježíška v jesličkách, když se pošetile domnívá, že se vymanil z přírodního cyklu. Již samotné zkrácení doby slunečního dne je biologicky nepříznivým faktorem, který může spustit či vyvolat depresi. Všechny vánoční zvyky byly magické praktiky s hlubokou mystickou náplní, kterou jsme zcela vyprázdnili a nahradili komercí,“ napsal ve svém blogu psychiatr Radkin Honzák.

Většina současných „moderních“ žen je hloupější, než se zdá, tvrdím, protože se stále usilovněji snaží všechna ta miliony let vyvíjená kouzla a mystiku zrodu nového života, jakož i kvalitní vztahy, bez ohledu na ostatní lidi (a tvory) ve svém okolí, nahradit zvýšenou spotřebou všeho. Mnohé ženy přestávají o své blízké pečovat (jak je k tomu předurčila evoluce, která je odměňovala pocity štěstí a spokojenosti), naopak stále vehementněji a bezohledněji prosazují své „právo“ na stále náročnější péči od těch ostatních.

Dámy, bez ohledu na vaše plastiky a nákupy a výměny partnerů, bez ohledu na počet urážlivých a ponižujících poznámek směrem k mužům, bez ohledu na počet vykouřených cigaret a koupených svetříků či blůziček z výprodeje (a nových aut a bytů či domků a zájezdů k moři), šťastnější a spokojenější prostě nebudete a nebudete.


autorem fotografie je pan Petr Bokvaj