Nevěřím si, tak jsem playboy

Souvislost mezi sníženým sebevědomím a častou výměnou partnerů není na první pohled zřejmá. Spíše nás napadne něco ve smyslu "tomu se ale daří, ten se má", někdy okořeněné špetkou závisti. A přestože myšlenkový stereotyp vyzývá k zúžení tohoto jevu na muže, ženám se podobná zkušenost také nevyhýbá.


Máme-li se aspoň lehce dotknout tématu častého střídání partnerů, bylo by fajn ujasnit si, o čem se bavíme. Mluvíme o týdnu, o třech měsících či o roce? O jakou fázi života se jedná? Co je v patnácti přirozené se o patnáct let později jeví jako nezralé.

Podobně se můžeme ptát, zda je odevzdání jednomu partnerovi, běžně pokládané za znak vyzrálosti, vždy dobré. Viděl jsem páry, kde by bylo lepší, aby pouto manželského svazku (krásná čeština!) bylo uvázáno mnohem později. Neboť říct Ano dříve, než jsme připraveni, může být základem pocitu ztracených příležitostí a následných výčitek.

Zdání klame
Svět není černobílý a tak i zde platí, že pokud si nevěříme, můžeme naopak zůstávat stále s jedním partnerem, i když jsme nespokojení. Ať je to z přesvědčení, že si nezasloužíme nikoho lepšího nebo ze strachu, že zůstaneme sami. Nebo kombinace obojího. Raději jezdíme ojetou škodovkou než ji vyměnit za model, ve kterém se cítíme lépe.
Pojďme se však zastavit u situace, kde střídáme partnery, protože máme nízkou sebedůvěru. Pamatujme, že vidíme pouze chování, které je pouhou špičkou ledovce. Navíc pro jeden typ jednání může existovat x různých druhů přání a potřeb, motivací a emocí. Ve své praxi, kdy s klientem od zjevného směřujeme ke skrytému, vnitřnímu, často shledávám pár hlavních důvodů. Nejvýraznějším z nich je však strach z intimity.
Bojíme se druhému otevřít a tak si držíme odstup. Musíme ukončit vztah vždy, kdy se vzájemné poznávání přiblíží hranici toho, kam jsme druhého ještě ochotni pustit a kam už ne.
Potíže s důvěrou v druhého úzce souvisí nejen s důvěrou v sebe, ale především s hodnotou. Je smutný fakt, že si většina lidí v hloubi duše nevěří. Tento vnímaný nedostatek vnitřních zdrojů pak kompenzují různými způsoby: stanou se experty oboru, pečují o druhé, dosahují výsledků, které druzí vidí a ocení, píší nebo malují. Anebo sbírají sexuální body, jakoby si říkali: "Když jsem byl s desítkami žen, tak jsem přeci dobrý, ne?"
Žijeme v kultuře, kde hledáme snadné cesty a bolestivým potížím růstu se raději vyhýbáme. Je jednoduché stále znovu se seznamovat a procházet známým scénářem, který může vypadat např. takto: první seznámení, večeře, kino, procházka, postel, společný víkend, dovolená, nezávazné chození, sestěhování, děti, svatba...
To, co ve filmech vypadá jako happy end, je však přinejlepším happy start. V kterémkoliv místě příběhu může být zakopán pes. Aniž bychom těmito obtížnými místy prošli k pevnějšímu a plnějšímu vztahu, raději odcházíme.
Problém k řešení nebo stav, jaký je?
Pokud se v životě nacházíme v místě, kde zvažujeme odchod od partnera, je vždy dobré se zastavit a dobře se podívat na své důvody. Někdy je rozchod nejlepší, co můžeme pro sebe i druhé udělat. Jindy ne. V tomto procesu ujasňování nám mohou pomoci následující otázky. Doporučuji si na ně odpovědět jednou, maximálně dvěma větami. Vychytat podstatu.
  • Jaká moje potřeba není naplňována? Jak ji dávám najevo, jak ji komunikuji?
  • Proč chci odejít? Co konkrétního chci s novým partnerem prožít?
  • Jak se cítím, když jsem bez partnera/partnerky? Chybí mi něco?
  • Vidím nějaký můj opakující se scénář, co se vztahů týče?
  • Co mě stále přitahuje na druhých a opakovaně to nenalézám?
  • Čím získávám hodnotu?
Jak jste asi poznali, není vůbec lehké upřímně se podívat sám sobě do očí a neuhnout si. Stejně jako v jiných oblastech rozvojové práce i zde se vyplatí začít tam, kde jsme.
Ne se kritizovat, že jsme ještě nedosáhli svého ideálu, ani rezignovat a hnít na místě. Ale v tichosti svého srdce se zastavit a začít si dávat hodnotu. Zevnitř.
Začít se podporovat je v principu jednoduché, ale současně to není vůbec snadné. Jde také o běh na dlouhou trať, neb udržet pozitivní změnu je někdy těžší než ji nastartovat.
Nejde tolik o zvýšení sebedůvěry jako spíše o prosté narovnání hodnoty sebe sama na úroveň, která nám je přirozená. Jsme dobří a správní takoví, jací jsme, aniž se musíme snažit někomu (či sobě) něco dokazovat.
Hodnota vychází primárně z bytí, což je hezky vidět v anglickém jazyce, kdy o člověku mluvíme jako o human being, ne human doing.
Pokud si nevěříme, co vlastně druhému můžeme dát? Pokud se chráníme a držíme distanc, jak můžeme zažít to, po čem v hloubi srdcí toužíme?