HUNGER GAMES aneb když naše vědomí POTŘEBUJE příběhy...

Coby matka, které není lhostejné, jakou duševní a duchovní potravu přijímají její vnímavé dcery (12 a 14 let), od jejich dětství dělám supervizi filmů a knih. Než manžel sám dospěl k mnou prosazovanému přístupu, že televizi nepotřebujeme, sledovaly jsme Kouzelnou školku. (Ať žije Bořek stavitel!) Když přestala stačit, navštěvovaly jsme každý pátek půjčovnu DVD, kde jsme si vybraly film. Byla to doba krásných zážitků typu Šarlotina pavučinka, Bibi a tajemství modrých sov, Kronika rodu Spiderwicků, Můj přítel gepard, Rychlý Stripes. Následovalo období Vinnetoua, Pirátů z Karibiku a Harry Pottera. Harry nás drží stále: moudrost této sedmidílné série knih, jež srozumitelně a poutavě pojmenovává hluboké pravdy propojenosti „dobra“ a „zla“, nejednoznačnosti i nezdolnosti lidské povahy, krásy zralého a laskavého stáří, pravé povahy smrti, zásadní důležitosti odvahy a transformační síly lásky a přátelství (slovy Voldemorta – „staré magie“), je fascinující. K této „klasice“ se nyní přidal Pán prstenů a Hobit. A pak je tu ta černá kniha, která se z našich dosavadních zážitků s dětmi, zvířaty, Indiány, piráty, kouzelníky a elfy vymyká.


Narazila jsem na ni při převlékání ložního prádla v pokoji starší dcery. Tlustá kniha, celá černá, pouze oranžovo-žlutý obraz hořícího odznaku s ptákem na titulní straně. Název hlásal: „Hunger Games“, trilogie skládající se z dílů Aréna smrti, Vražedná pomsta a Síla vzdoru. Tohle čtou moje něžné dívky? Vzápětí jsem v našem společném rodinném počítači objevila stažený stejnojmenný film. Skončila doba, kdy se mne dcery ptají. Mohla jsem sehrát kázání ….. Popravdě bych si připadala jako náboženská fanatička. Zvlášť kvůli mladší dceři jsem ale byla nervózní. Pokud jsem si s ní chtěla alespoň poučeně popovídat, nezbylo mi, než se vydat do dětského oddělení naší knihovny a knihu si také půjčit.
Takže, pro ty z vás, kdo ji nečetli (či neviděli). Jde o sci-fi z nedaleké budoucnosti, z oblasti dnešních Spojených států amerických. Po jaderné válce je země rozdělena na čtrnáct krajů. Dvanáct krajů žije v tyranii, chudobě, na pokraji smrti hladem a vysílením, a plní dodávky potravin, léků, elektroniky, uhlí a jiných potřebných položek pro kraj zvaný Kapitol, který jim vládne diktátorskou rukou. Třináctý kraj je zcela zničený. Aby Kapitol pravidelně krajům připomínal, kdo je tu pánem, a odrazoval je od jakékoliv myšlenky na vzpouru, pořádá každým rokem napínavé reality-show přenášené kamerami do každé domácnosti. Vystupují v ní z každého kraje vylosované dvě děti ve věku mezi dvanácti a osmnácti lety, chlapec a dívka, tedy celkem dvacet čtyři dětí, které se v připravené „aréně“ navzájem vraždí. Kdo přežije, je vítězem. Když se dlouho nic neděje, čti: když se diváci u televize nudí, vypouští tvůrci her do arény různé technologické pobídky k akci typu zmutovaných dravých příšer, umělého ohně, sucha (všechny zdroje pitné vody náhle zmizí a děti trpí žízní), skrytých pastí, které nepozorné aktéry drasticky zabijí a přinesou divákům v Kapitolu kapku kýženého vzrušení a nuceným divákům v krajích (včetně rodin dětí) další utrpení. Kapitol je vylíčen jako společnost, která má všeho nadbytek díky utrpení a dřině druhých, a hlavním problémem jejích obyvatel je, kde sehnat módní zlaté tetování či růžovou paruku.

Příběh vypráví šestnáctiletá dívka Katniss Everdeen – a ona je skutečnou hrdinkou celé trilogie. Její pohled, činy a postoje, její rány, smutky, pochybnosti, odvaha i jakásinavzdory všem okolnostem přetrvávající sveřepost a zdravé, jasné vnímání reality,jsou neodolatelným magnetem celé trilogie. „Katniss, dívka v plamenech“ – jak zní její PR prezentace připravená vnímavým a slušným módním návrhářem Cinnou – jenom potvrzuje celkový pocit čtenáře, že jde o silný archetyp ohnivého ženství – Amazonku s lukem a šípemženu Lvici. Nijak mne nepřekvapilo, že jak autorka trilogie Suzanne Collins, tak představitelka filmové Katniss Jennifer Lawrence, jsou narozené se Sluncem ve znamení Lva. Příběh ale nesvede do snadných – a jednostranných pastí pouhé bojovnosti či sladkého sentimentu. Katniss se neustále ocitá v nepředvídatelných, psychologicky náročných situacích, musí se rozhodovat s vědomím, že neexistuje ideální řešení, brát na sebe odpovědnost, vyrovnávat se s pochybnostmi, pocity viny, citovými zmatky, náročně hledat cestu svobodné volby mezi kolektivní odpovědností, vnější manipulací a vlastním zdravým, vnímavým instinktem.Není to ideální hrdinka. Stále se však snaží zůstat především člověkem – a právě tím je skutečnou hrdinkou.

Společnost, ve které žije, a výzvy, kterým čelí, jsou jenom lehce nadsazené oproti naší současnosti. Neustálá rozporuplnost a nejasnost „dobrého, správného“ a „zlého, špatného“ řešení nám až nepříjemně připomíná naše každodenní dilemata (pokud si je připouštíme) a tím spíše nás Katnissina odvaha se do nich pouštět pohltí. Kniha nelítostně popisuje, co všechno má vliv na chování lidí, na jejich proměnu, překračování etických zásad či naopak jejich dodržování za mnohdy vysokou cenu.Odměna je ale nejvyšší: zachování lidství. A to vše kniha popisuje srozumitelně, napínavě, bez jakékoliv stopy didaktičnosti, předvídatelnosti, schematičnosti a poučování.

„Haymitch?“ opakuji. „Co ten s tím má společného?“ „Nic,“ krčí rameny Peeta. „Takže Cato a Mlat, ano? Asi bychom chtěli příliš mnoho, kdybychom si přáli, aby se navzájem zlikvidovali.“ To pomyšlení mě však neuklidňuje. „Myslím, že by se nám Mlat líbil. Ve Dvanáctém kraji bychom patrně byli přátelé,“ říkám. „V tom případě doufejme, že ho zabije Cato, abychom to nemuseli udělat my,“ opáčí Peeta ponuře. Vůbec nechci, aby Cato zabil Mlata. Nechci, aby ještě někdo musel zemřít. Jenže takové věci vítězové za žádných okolností nesmějí v aréně říkat. Přes veškeré úsilí cítím, jak se mi oči zalévají slzami. Peeta se na mě ustaraně dívá. „Co se děje? Máš bolesti?“ Dávám mu jinou odpověď, protože je rovněž pravdivá, ale může být chápána jako momentální slabost namísto slabosti trvalé a nevyléčitelné. „Chci jít domů, Peeto,“ říkám plačtivě jako malé dítě. „Půjdeš. Slibuji,“ konejší mě a sklání se ke mně, aby mě políbil.

Katniss pochází z Dvanáctého kraje, kraje horníků. Její otec horník zahynul při výbuchu v dole. Matka upadla do těžké deprese a teprve dvanáctiletá dívka se musela starat o přežití své rodiny, do které patří ještě milovaná mladší sestra Prim a protivný kocour Pryskyřník. Na pokraji smrti hladem ji zachrání laskavé gesto jistého chlapce. Když se naučí lovit, daří se jí rodinu udržet naživu. Kniha začíná v den, kdy se losují další účastníci Hladových her. Losem je určena Katnissina sestra Prim a Katniss se za ni přihlašuje jako dobrovolnice. Druhým vylosovaným je onen „chlapec s chlebem“, Peeta. S vědomím, že v boji o život se mohou stát soupeři, se sbližují, procházejí kolotočem mediální estrády, v aréně si pomáhají a navzájem si zachraňují život. Tím však prokazují sílu, kterou Kapitol v žádném případě nemůže trpět.

„Pokud budeme mluvit úplně upřímně, myslím si, že prezident Snow pravděpodobně dal tvůrcům her přímý rozkaz, aby zajistili, že v aréně zemřeme,“ doplňuji. „Napadlo mě to,“ připouští Peeta. Mě také. Opakovaně. Ačkoliv jsem přesvědčená, že neopustím arénu živá, pořád doufám, že Peetovi se to podaří. …A poprvé vnímám svou osobní tragédii, která mě pohlcovala od chvíle, kdy vyhlásili Čtvrtohory, v širších souvislostech. Vzpomínám na toho starce, kterého zastřelili v Jedenáctém kraji, na Bonnii s Keprou i na zvěsti o povstání. Ano, všichni v krajích budou sledovat, jak se vypořádám s rozsudkem smrti a s ukázkou absolutní moci prezidenta Snowa. Budou hledat nějaké znamení, že jejich boj není marný. Pokud dám jasně najevo, že vzdoruji Kapitolu do úplného konce, Kapitol mě sice bude muset zabít, ale nedokáže zničit mého ducha. Jak líp mohu předat naději povstalcům?

Vedle fascinujícím způsobem zachycených Katnissiných myšlenek, vnitřních pochodů a nelehkých rozhodnutí, stojí za zmínku ještě tři silná témata knihy. Zaprvé milostný příběh. Rozhodně jiný, než na jaké jsme zvyklí. Plně zachovává křehkost prvních, mnohdy nejasných a nejednoznačných pocitů. Zrání v nelehkých situacích, těžké rozlišování klamu a reality, náročné vylupování z vlastních ochranných krunýřů, zrádné emoce, tenká hranice mezi hranými a upřímnými polibky, žádné sexuální sblížení. Střízlivý milostný trojúhelník. Nic pro čtenáře/čtenářky Harlekýnů. Až příliš ze života.Přitom je to právě láska ve svých mnoha podobách, co tvoří linku celé knihy. Skutečnost, že těch podob je tolik, je velmi inspirativní.

Miluješ mě? Skutečnost, nebo iluze?“

Potom role médií. Tady už si nevystačíme s otřepaným klišé „dobrý sluha, špatný pán“. Tady je to o tom, že nám nekontrolovatelně přerostla přes hlavu, a hmatatelnou realitu nahradila navoněnou lží vydávající se za skutečnost. Dobrovolně se vzdáváme svého vlastního prožitku, abychom ho filtrovali přes umělý, manipulativní pohled kamery a teprve tehdy je pro nás dostatečně „blyštivý“, slovy Peety, abychom ho uznali za „život“. Zdá se, že nejde uniknout: i Katniss má pod kůží čip, který sleduje každý její krok, každou její emoci, každé její slovo. Jak žít autenticky a pravdivě, když vás sledují miliony voajerů na televizní obrazovce? A na vaší mediální oblíbenosti závisí nejen vaše přežití, ale přežití vaší rodiny a všech, na kterých vám záleží? Ve druhém díle vyříznutý čip způsobí jizvu, která ani přes pomoc odborných lékařů nesroste hezky. „Teď mám na paži hrbolatou, klikatou jizvu, která zabírá plochu velkou jako jablko.“ Stane se předmětem diskusí vizážistů, zda je vhodné ji ukazovat v reklamě. V celém příběhu přítomné neustálé balancování na hraně upřímnosti, autentičnosti, přirozeného života, a předstírání, umělosti až manipulace, je mnohem děsivější než bojové scény. Skutečný nepřítel je ukrytý v lidském vědomí. Zneužití lidských slabostí – ega, pýchy, touhy po moci, touhy po dokonalosti a pořádku, touhy po přepychu a pohodlném životě – vede k tyranii a utrpení. A rozlišit klam a skutečnost je stále těžší. Nic není dnes více varující.

A tím se dostávám ke třetímu tématu – totalitě a válce. Na semináři pro učitele „Jak učit o holokaustu“ jsem knihu doporučila jako velkou pomoc při výkladu totality. Pokud se studenti ztotožní s hlavními hrdiny, ucítí popisované totalitní praktiky velmi osobně. Vydírání, manipulace, manifestační tresty, zákazy, omezení, rozbíjení lidské solidarity a soudržnosti, šíření strachu. A to vše nedělají ufoni, ale lidé lidem. Vykonavatelé, kteří mohou být zmanipulovaní, podplacení jídlem, ovlivněni strachem. Mohou se mít jen o trošku líp než oběti, už to jim ale dělá dobře. Jsou i tací, kteří se vzepřou (Darius), je jich však málo a krutě za to zaplatí. Ani hrdinové ale nejsou bez poskvrn a totalitní diktátor budí rozporuplné pocity. Popis jeho hadích očí mne přiměl vzpomenout si nejen na Voldemorta a jeho hada Naginiho, ale i na jejich skutečný předobraz, objevující se v kvantových konstelacích při energetické práci: pracovní název „hadí mozek“, chladná a krutá síla, která využívá a zneužívá lidského ega, aby bránila proudu života, sebeuvědomění lidských bytostí a růstu frekvence lidí na Zemi.

Ležím ve svém stanu a přemýšlím o Haymitchových slovech. Zahanbeně si uvědomuji, že jsem byla příliš posedlá zavražděním prezidenta Snowa a nevšímala jsem si obtížnějšího úkolu. Musím zachránit Peetu ze světa stínů, do něhož ho uvrhlo kapitolské mučení. Nevím, jak ho najdu, a už vůbec ne, jak ho vyvedu na denní světlo. Nic mě nenapadá. Proti tomu mi průchod Kapitolem, nalezení Snowa a jeho poprava kulkou do hlavy připadají prosté jako dětská hra.

S přítelkyní Petrou, starou, moudrou a vědomou duší, jsme se nedávno shodly na tom, že tyto tzv. „knihy pro děti a mládež“ vyslovují klíčová a závažná poselství pro úkoly, se kterými se dnes potýkáme. Zdá se, že skutečnou povahu těchto úkolů a realitu našeho vnitřního i vnějšího zápasu zachycují lépe než duchovní příručky nebo učená akademická pojednání. Autoři fantasy mají svobodu překračovat hranice realit a nemusí psát sladkým pozitivním jazykem či dokládat exaktní data z nákladných výzkumů, zda multidimenzionalita našeho světa existuje. Pan profesor Vladimír Sadek, hebraista a náš dosud největší odborník na židovskou mystiku – kabalu, nám kdysi na přednáškách vyprávěl o své vášni pro sci-fi romány. Odůvodňoval ji tím, že v totalitních režimech, kdy autoři píšící o minulosti či přítomnosti jsou ostře sledovaní cenzurou, našli oblast svobodného vyjadřování právě v budoucnosti, ve zdánlivě fiktivních příbězích. Jsou ale opravdu tak fiktivní?

J.R.Tolkien psal Pána prstenů ve 30. letech 20. století. Chtěl vytvořit anglosaskou mytologii, jež by obstála oproti nebezpečně probuzené a rozvíjené mytologii germánské. Do knih ale vložil mnohem více: hluboké poznání o nebezpečí zneužití moci a lidské touze po ní, o nezbytnosti lidské solidarity a spojenectví „slušných lidí“ proti zlu, o přátelství a spolupráci napříč „rasami“ lidí, elfů, trpaslíků a jiných společenství, o následcích selhání duchovních elit (Saruman). V Československu se v té době četl Kája Mařík a Rychlé šípy. To je v pořádku, ty knihy vychovávaly generaci válečných hrdinů bojujících za ideály dobra i příkazy poslouchající, poslušné občany Protektorátu. Co jsme četli za komunismu? Já Ransomovky, Lindgrenovou, Johana Fabricia, dětské detektivky. Když jsem byla tak stará jako mé dcery dnes, četla jsem maximálně detektiva Kalleho Astrid Lindgrenové. Mé dcery čtou o Harrym, který zažívá hadí nenávist k moudrému Brumbálovi skrze propojení s Pánem zla, a o Katniss Everdeenové, která zabíjí, aby nebyla zabita a aby ochránila spojence. Když jsme se bavily, co je na Hunger Games tak zaujalo, starší dcera mi řekla: „Dobře se to četlo, bylo to napínavé. Ale celou dobu jsem přemýšlela o tom, jestli se mi to vlastně „líbí“ nebo ne.“ Přesně vystihla rozporuplnost pocitů z příběhu. Mladší (ta, co téměř nemluví), odtušila: „Je to něco úplně jiného než jsem zatím četla.“

Jako by informační pole, z něhož vnímaví autoři čerpají, připravovalo a vychovávalo kolektivní vědomí lidstva k úkolům, které pro ně doba chystá. Otevírá témata, která mají lidé řešit, prožít a přijmout. A činí tak od dětí, neboť ty ještě příběhy vnímají jako živé, skutečné a závažné, dokáží se s nimi ztotožnit, a tak se jimi nechat proměnit. A o to jde – silné, kvalitní knihy plní úlohu mýtů a mají transformační potenciál. Jejich úkolem je nás probudit, pomoci nám nahlédnout vlastní hranice, probořit je, rozšířit své vědomí a změnit svůj život, své skutky, činy a každodenní prožívání. Tak jsme se, mé dcery a já, setkaly s naší vnitřní osobností ohnivé dívky/ženy bojovnice. S bolestí i silou její proměny. To jsme patrně potřebovaly, zapadlo to ve svém čase a prostoru. Co najdete vy? A jak vás to promění? Dejte vědět.

Bloumám po paláci a schovávám se do šatní skříně plné hedvábných oděvů. Strhávám je z ramínek a zahrabává se do nich. V podšívce kapsy nahmatávám zapomenutou pilulku morfionu a jen tak nasucho ji polykám, abych odvrátila hrozící hysterický záchvat. Pilulka však nestačí na to, aby uvedla věci do pořádku. Z dálky slyším Haymitchovo volání, ale v tomhle stavu mě nenajde. Obzvlášť v mém novém úkrytu. Obklopuje mě hedvábí a připadám si jako housenka v zámotku, čekající na proměnu. Vždycky jsem se domnívala, že taková proměna probíhá v klidu. A počátku taky ano. Jak se nořím hlouběji do tmy, cítím se stále hůř, kluzká látka mě dusí a já se nemohu vynořit, dokud se nezměním v něco krásného. Svíjím se, snažím se opustit zničené tělo a nechat si narůst bezchybná křídla. Přes veškeré úsilí však zůstávám škaredým tvorem, popáleným od výbuchů bomb….

Citace pocházejí z 1.vydání knihy Hunger Games: Aréna smrti, Vražedná pomsta, Síla vzdoru - nakladatelství Fragment, 2012. Překlad: Zdík Dušek.

zdroj:OHELADOM