Tajemství vidění a psychologie

Na začátek dovolte citát ze starého činského spisu Chuej-mingťing : „Každá dílčí myšlenka nabývá tvaru a stává se viditelnou v barvě a formě. Úhrnná síla ducha zanechává stopy."
-------------------------------------
Thomas Young, otec teorie barevného vidění objasňoval jednoduchým pokusem svou hypotézu barevného vidění. Pomocí tří projektorů, promítal přes sebe tři barevné kruhy - červený, modrý a zelený. Jejich vzájemným dvoubarevným mícháním vznikla žlutá, purpurová a modrozelená. Smícháním všech 3 barev vznikla bílá. Young proto vyslovil teorii, že existují právě tyto tři základní barvy. A jejich sčítáním v různém poměru mohou vzniknout všechny barevné tóny. 


O 100 let později zopakoval Youngův pokus americký vědec Edwind Land. S tím rozdílem, že nepromítal na plátno jen barevné světlo, ale barevný obraz krajiny. Použil rovněž tří barev a diváci tak viděli aditivně sestavený obraz. Tohle už v roce 1950 nemohli nikoho překvapit. jenomže Land svůj pokus vylepšil. Vpynul projektor se zeleným světlem a namíchal obraz pouze ze dvou barev. A co se stalo? Vůbec nic. Diváci si toho nepovšimli. Dál viděli zelenou trávu a stromy. pak vynechal land i modré světlo! A diváci zase nic. Viděli dále modrou oblohu, ačkoliv se na plátně promítaly už jen červené odstíny ruzné sytosti a světlosti.

Pak provedl ještě podivnější věc. Fotografoval kytici. Jednou přes zelený a jednou přes červený polarizační filtr. Fotografoval na černobílý film a zhotovil černobílé snímky. Pak promítl dva obrázky přes sebe složené. Ten červený nasvícený červeným světlem a druhý světlem bílým. Složením obou obrázků vznikla úplná barevná škála. Diváci viděli na plátně květiny zářící žlutými, zelenými a modrými barvami, včetně oranžové. Odkud se ale tyto barvy vzaly? Jak to, že v tomto pokusu viděli diváci barvy, které neexistovaly, to zatím moc teorií nevysvětluje.

Land tak nakousnul jeden z nejméně probádaných problémů v oblasti lidského vnímání: podíl mozku na vytváření barevného vjemu. Ten úžasný proces, kterému říkáme vidění se neuskutečnuje jen na sítnici. Vrcholí ve zrakových lalocích mozkové kůry. Zde se optické podráždění přeměňuje ve zrakový vjem. SVĚT PROTO NEVIDÍME PŘESNĚ TAK, JAK NÁM SMYSLY ŘÍKAJÍ, ALE TAK JAK NÁM MOZEK ŘÍKÁ.

Docházíme tak k překvapivému závěru = že to není světlo, které dává vzniknout barvám. Světelné paprsky jsou spíše jakýmisi doručiteli informace, kterých mozek užívá, aby přidělil barvy určitým objektům...jednoduše řečeno, člověk má jakousi barevnou paměť. Takže majitel modrého auta stojícího v noci před domem vidí auto pořád modré, i když v noci je modrá barva vidět v podstatě nejhůře. A měl by jej vidět maximálně šedě. Prostě jeho mozek dobarví modrou. Náš mozek se tak zavedením barevné konstaty brání přehlcení mozku podněty, jejich počet jde v barvách denně do statisíců. Zároveň však pozměňuje naši, námi viděnou skutečnost! Smysly nás neklamou, to spíše my klameme je.  Jedno staré arabské přísloví říká: "Oko je slepé, když mysl vidět nechce." A platí to i opačně - oko může spatřit i to, co není, jestliže si to mysl bude přát.


Nejvyšší čas rozšířit kapacitu svého mozku, svého vnímání a přiznat si to, co chci vidět konečně za své. Staří Indové měli se svým závojem mysli, jenž halí naše vidění reálného světa a nazývali jej MÁJA vcelku pravdivě, že?

Michal Zachar

zdroj: Petra Pleskotová - Svět barev; metodické listy - kurz Stylista Pei Academy