Dozvuky semináře DOTYKY 3 = JE KONEC HRY

Hrála jsem divadlo. Dost dlouho jsem hrála divadlo sama se sebou. Nevidíc přes ten pečlivě utkaný závoj představ, co jsem si o životě utvořila, trýznila jsem sama sebe. A tak jsem si nevědomě zavírala dveře ke skutečnému životu.





Před 14 dny jsem se zúčastnila kurzu PhDr. MUDr. Miroslava Krejčíře s názvem Láska, energie, sexualita. Byl to kurz o dotycích. Když jsem na ten kurz jela ani v nejmenším jsem netušila, co všechno se po něm ve mně následně odehraje a odkryje. Asi dva dny po skončení kurzu jsem cítila takový zvláštní tlak v oblasti srdce. Pár dní na to se objevila úzkost a nevysvětlitelný bezdůvodný strach. A pak jsem si vzpomněla na jeden velmi silný citový zážitek ze svého života.

Bylo to asi před 12 lety. Tehdy jsem poznala jednoho muže, jmenoval se Tomáš. Byla to taková ta láska na první pohled. Protože jsme neměli možnost se často vídat, psali jsme si dopisy a nádherné básničky. Pak jsme společně strávili dovolenou v Tatrách. A tam se to stalo. Poznala jsem, že on je ve skutečnosti úplně jiný člověk, než jsem si vysnila, než jsem si představovala. Nebyl to žádný něžný a romantický princ, spíše naopak. Jednoho dne jsme si spolu vyjeli na běžky. Po cestě jsem byla unavená a už jsem nemohla dál. Volala jsem na Tomáše, který byl daleko přede mnou. Otočil se, vrátil se ke mně, ale řekl mi, že on pojede dál, že se přece teď nevrátíme, že ho to teprve začalo pořádně bavit. A ujel pryč. Zůstala jsem sama v horách, hluboko v lese, daleko od lidí s rozervaným srdcem na kusy. S Tomášem jsme se rozešli ve zlém. On mi tehdy řekl jednu moc důležitou větu: „Jano, ty žiješ v iluzi, ne ve skutečnosti.“ Když mi to tehdy řekl, strašně jsem se rozčílila. Tomáš měl pravdu, ale já jsem to pochopila až teď.


Spolu s touto vzpomínkou se mi před očima objevila ještě jedna. Byl to zážitek z prvního porodu, z porodu mé dcery. Celé těhotenství jsem ležela v knihách o alternativních porodech, meditovala, cvičila gravidjógu a těšila se na ten úžasný zážitek příchodu dítěte do našeho života. To bylo všechno krásné. Jenomže já jsem se tak držela těch svých představ, že jsem jaksi pozapomněla, že porod dítěte je taky těžká fyzická a duševní práce a že to bolí a dost. To co se pak odehrálo na porodním sále mě zlomilo. Celé jsem to vnímala jako znásilnění. Konec byl tak dramatický, že dcera málem přitom přišla o život a císařský řez nás obě zachránil. Ještě rok poté jsem se z toho všeho vzpamatovávala. Vinila jsem všechny, lékaře za jejich necitlivý přístup, manžela, že mě v tom nechal a přihlížel tomu násilí. Dnes se však na celou situaci dívám jinak. Nechme stranou diskuse o alternativních porodech, nic proti nim nemám. U mě byl problém v něčem jiném.

To, co spojuje obě příhody z mého života je víra ve své představy. Žila jsem svými představami, ale nežila jsem ve skutečnosti. To, co nás zraňuje jsou naše vlastní představy, jsme zklamaní a zranění, když se pak naše představa nesplní. K tomu se přidala ještě moje pýcha. Vnímala jsem sama sebe jako poloviční bohyni, která milostivě dovoluje lékařům dotýkat se její svatyně. Lékaři přitom jen pečlivě odváděli svoji práci, byla jsem jen obyčejná žena, stejná tam dole jako každá druhá, které lékaři pomáhali přivést na svět její dítě. Nic víc a nic míň.

Tyhle dvě vzpomínky mě uvedly na dva dny a dvě noci do stavu hluboké deprese, kdy se mi střídaly stavy zoufalství, beznaděje, bezmoci, strachu a úzkosti. Začala jsem si uvědomovat, že celý svůj život o něčem jenom sním. Ráda jsem četla a snila a tyto sny, představy jsem pak vměstnávala, projektovala do lidí kolem sebe. Když jsem si tohle začala uvědomovat, ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama, najednou se nebylo čeho chytit. Přestala jsem věřit svým představám, ale zároveň jsem nebyla schopná si odpovědět na otázku, co je tedy skutečnost. A jaký tohle všechno má smysl? A tak jsem přišla do bodu, kdy jsem věděla, že jakékoliv lpění (snaha se něčeho nebo někoho chytit) je jenom lhaní si sama sobě. Svěřila jsem se se svými pocity manželovi a hledala nějakou oporu v něm, chtěla jsem se opřít, chtěla jsem se ho chytit, zoufale jsem se chtěla něčeho nebo někoho chytit. Nevím, jestli existuje něco jako peklo, ale tohle bylo skutečné peklo mojí duše. Manžel zareagoval naprosto skvěle a moc mi tím pomohl, i když v tu chvíli mě to snad uvedlo do ještě většího zoufalství. Řekl mi: „Miluješ mě nebo jsem jen další tvoje představa? Prober se!“ Poté odešel do práce a nechal mě v tom stavu samotnou. A to byla ta poslední kapka. V ten okamžik jsem si plně uvědomila samu sebe. Nikdo jiný mi nezbyl než já sama. Zůstala jsem jenom já a můj strach. A tak jsem se s ním smířila. V té chvíli smíření jsem uvnitř sebe ucítila takovou zvláštní sílu, nevím jak to nazvat, snad vůle k životu. Poznala jsem, že já jsem tvůrcem svého života, že na mně záleží, jak a co budu žít. Že si můžu vybrat, jestli chci žít v tomhle strachu nebo svému životu dám jinou podobu a jiný směr. A pak jsem se začala pomalu probouzet z té temné noci. Viděla jsem manžela a děti a cítila, jak je mám ráda, jak o ně ráda pečuji, jakou z toho mám radost. Smířila jsem se s tím, že holt nebudu létat, budu prostě chodit po svých nohou a jsem za to vděčná.

Mystikové by mi na tohle zřejmě řekli, že to co se mnou hrálo tu hru, bylo moje ego, moje vlastní pýcha, já sama. Sama sebe jsem trápila svými představami. Je konec hry, opona spadla a začíná život s jeho světlem i s jeho stínem, se vším všudy tady a teď.

Vaše Jana