Píseň ledu a ohně: o nemrtvých mezi námi

Otvírám téma, o kterém se nesnadno píše. Jakobych musel překonávat tuhý protiodpor a kráčet proti něčemu, o čem se nemá (nechce) mluvit. Co má zůstat pohřbeno.

Ale je tu. Připomnělo se mi, šlo mi po krku, a tak na něj budu reagovat.


Nedávno mi můj kamarád J. říká: hele, Vojto, mě se zdá, že všichni mí kamarádi jsou jakoby mrtví.

Nejdřív jsem nevěděl, co tím myslí; něco jsem tušil, ale mávl jsem nad tím rukou. (Necítil jsem s tím žádnou spojitost). O den později jsem při probouzení, na pomezí spánku a bdění, zahlédl zástup zmrzlých mrtvol, hordy, které se valí přímo ke mě a jdou mi pařátem po krku, jakoby mě chtěly zardousit. Bylo to děsivé, ale nechal jsem ten polosen ještě chvíli běžet, abych si je (tento valící se astrální útvar) mohl prohlédnout. Vypadaly přesně jako armáda nemrtých ze seriálu HBO Hra o trůny.

Pak jsem sebou cíleně prudce pohnul a otevřel jsem oči, čímž jsem polosen zaplašil a zvedl se z postele. Nebylo to něco, co bych znal, nebo někdy zažíval; bylo to vpád něčeho hodně odlišného, co bych nedokázal nikam přiřadit.

Druhý den jsem s jiným kamarádem na toto téma udělal konstelaci, bych mohl tento útvar (ať je to, co je to) náležitě poznat. Je to něco osobního? Je to něco kolektivního? Je zde nějaká spojitost mezi touto armádou mrtvol - a Hrou o trůny, kde se za velku zdí kumulují tzv. Bílí chodci a jejich armády nemrtvých, které hrozí překročit zeď a zničit království?

Než řeknu, co jsme objevili, začnu z větší síře.

Představte si, že vlevo (jako na obrázku výše) je smrt neoddělitelná od života. Vše se rodí a umírá. Plození a zanikání je jedním velkým pohybem. Ze zaniklých organismů se tvoří nové. Ve vteřině našeho prvního nádechu kráčíme se smrtí za našimi rameny. Jeho ruka spočívá na našem rameni od malička. Je to náš spojenec. Smrtka, Smrťák je tu s námi od prvního nádechu. Jsme-li s ním v kontaktu, je to moudrý rádce. Jeho optikou vidíme skrze povrchnosti života k tomu, co je hluboké a podstatné. Spojením s ním, je život intenzivní, barevný, posvátný, pokorný, odevzdaný, důvěrný, nádherný. Lidé, kteří řídí formule a lezou po skalách mají k smrti blízko - a v té intenzitě se i nejvíce dotýkají života. Proto je tyto vrcholové zážitky přitahují. Život a smrt nelze oddělit a pokud toto proudění umožňujeme, jsme současně plní životní síly a elánu. Tanci proměny je dovoleno tančit. Životní prvky a živly se mísí a proměňují jeden v druhý, jsme uprostřed kruhu, jsme okem cyklónu, rotujeme jako naše planeta, Slunce, měsíc, hvězdy a galaxie, jako elektrony a protony. Je to něco přirozeného, účastníme se tohoto reje částic. Súfijští derviši rotují kolem své osy, aby se tak s tímto rytmem spojili v extázi překračující pocit oddělenosti. To je odvěká spirála, kruh života, zobrazovaná v mnoha kulturách. Život a smrt je jedno. Jen naše mysl, snažící se o kontrolu nad procesující realitou, nechce tuto hlubokou pravdu uznat; ráda by je ustanovila jako cosi odděleného. Ale je to jen mentální konstrukce.


Pokud však si myslíme, jako v pohádce Dařbuján a Pandrhola, že na smrt vyzrajeme a zavřeme Smrťáka do Sudu, nastává cosi zoufalého. Smrťák není jen jakýsi konec života "tam někde v budoucnu". Naopak, je vše jiné než to. Smrťák je ukončování věcí, nechat věci odejít, rozpustit je, proměnit je, schopnost činit tečky v našem příběhu. Smrťák je umění říkat miluji tě - ale sbohem. Symbolicky je to černé číslo třináct narušující dokonalý kruh symetrické dvanáctky, která by jinak ustrnula. Proto Ježíš potřebuje (třináctého) Jidáše. Bez Jidáše by Ježíš nemohl být ukřižován a vstoupit na nebesa. Smrťák umožňuje rozpad molekul, dohod, států, forem - které již neslouží. Dovoluje odejít tomu - co již stojí proti životu! Gepard v běhu chytá antilopu, která se odděluje od stáda, je stará a nemocná a stává se jeho potravou; ale celé stádo antilop a jeho genofond sílí, zkrásňuje se, směřuje cyklem proměn k větší pružnosti a eleganci. Smrtka je milenka Života a Život je milencem Smrti. Když Smrťáka zavřeme do sudu, nastává stagnace, bezčasí; nic nového se nerodí, slepici není možné zabít - znovu seskočí ze špalku a běží jakoby nic. Nastává podivná hniloba, zamrznutí, asburdno, stagnace.


To vystihuje obrázek vpravo. Tzv. Noční král ze Hry o trůny. Říkáme tomu neživý - nemrtvý. Ani není na živu, ani není ve stavu smrti. (Podobně jako další nemrtví: upíři a zombie...) Není ani na jednom břehu. Prochází životem, ale neúčastní se tance proměny. Cyklus proměn byl v jeho organismu zastaven. Prvkům, živlům, buňkám, elektronům není dovoleno rotovat. Jeho organismus se zpomalil na nejnižší možný stupeň výměny a rotace. Pohybuje se rukama a nohama, zdá se navenek, že je živý, ale uvnitř je takřka mrtvý. Je to chodící mrtvola. Z určité perspektivy to vypadá, že je nesmrtelný, že (jako Pandrhola) vyzrál nad životem a smrtí - ale z jiné perspektivy mohl životem prožít, aniž by kdy život ochutnal. Nikdy se života nedotkl. Jeho srdce bylo jako ze železa. Narodil se, pohyboval rukama a nohama - a po té odešel, aniž by si z života cokoliv odnesl, jakoukoli sladkost, hořkost, moudrost, šťávu, či bohatost. Umřel tak, jako se narodil. Jeho spirála života/smrti nestoupla ani o píď. Příležitost života byla promarněna. Život mu protekl mezi prsty. Takovým "vítězem" je Noční král, chodící mrtvola, zombie, neživý - nemrtvý.


Keltové, Řekové a další národy používali symbol nazvaný triskelion (řec. trojnožec). Vyjadřuje nekonečný pohyb bytí ve třech fázích, které známe i ze západní astrologie jakožto tři kvality: vznikání, trvání a rozpouštění. Tento symbol jakoby byl přímým protikladem toho, co představuje Noční král. Ten jakoby zamrzlým kopytem dupne na triskelion a řekne: Nikagda.


Nyní se vrátíme k perspektivě terapeuticko-psychologické.

V článku Cheirón a Neptun: dvě možnosti uvnitř Matrixu jsem nastínil, že existují dvě reakce na zranění: 1) zapouzdření a vytvoření fiktivní reality (Neptun), 2) otevření se znovu-prožití zranění s důvěrou a láskou (Cheirón). Představme si životní strategii, která spadá do první kategorie. Pokusme se pochopit následující logiku: Život bolí, umírání bolí. Neustále se musím vypořádávat s proměnami kolem sebe, bolest číhá na každém kroku. Život je mimo moji kontrolu. (A hlavně láska!) Znamená to vlastně ustavičně zakoušet drobné prohry a ponížení. Co kdybych vytvořil strategii, kterou bych nad tím vyhrál? Co kdyby myslí ovládl a potlačil spontánní reakce svého organismu - emoce a celé toto semeniště problémů zaledoval? Mohl by se na mě proto někdo zlobit? Není to to docela mazané? Skrze absolutní kontrolu nad emocemi a instinkty zvítězit nad tím vším, co ostatní tvory ustavičně sužuje? Zdá se to celkem pochopitelná životní taktika, že?



Extrémním vrcholem této strategie jsou asketické řády staré Indie. Asketi, kteří se umrtvují na hranici sebezničení. Propichují se a znecitlivují. Odpojí se daleko od svého těla, které totálně znecitliví a pobývají v odtělesněném duchu, který všechno pozemské hemžení pozoruje z odsobněného odstupu. Na hranici smrti jsou schopni si své vyhraněné jáství (ego s jeho vědomostmi) přenést do další inkarnace; čili znovu se stávají askety v těchto řádech a spojují se stejnou naukou. Tímto způsobem "vydrbávají" se Smrťákem. Toto není něco, co bych si někde přečetl, ale zažil jsem tuto reinkarnační návaznost v konstelačním procesu. Tento asketický řád usilující o absolutní nadvládu nad životem a smrtí nesl velmi nelibě konstelační proces (který dle záměru klienta vlastně znovu-roztáčí triskelion). V této asketické filozofii, která sebe samu chápe jako nejvznešenější nauku je však na stínové, nepřiznané rovině obsaženo cosi pervezního, neboť odštěpěné a potlačené libido, jemuž není dovoleno účastnit se života, si svou slast vybírá na rovině sadomasochismu a nekrofilie. (Lidově řečeno, chrochtá si ve hnusu, kde hnus je ještě velmi slušný výraz).

Když nyní sestoupíme z tohoto extrémního případu umrtvování na běžnější rovinu, přestavme si, že lidé, kteří žijí mezi námi a kteří si vyberou obdobnou životní strategii obnášející zamrznutí emocí a instinktů, kteří si vytvoří psychosomatické charakterové krunýře tak jak, o tom hovoří Wilhelm Reich, v sobě také často nesou ve spodní (nevědomé) úrovni rovinu sado-masochistickou nebo lehce nekrofilní. (V soft rovině je to např. mám radost, když někomu ublížím nebo se někomu pomstím, rád se občas trestám, dělám něco, čím se ničím; občas někdo ničí mě; občas ničím zase já někoho druhého. Hard rovinu přenechám vaší fantazii). Jejich spodní rovina (humus), není otevřená tlení, proměně, zrání, klíčení, katalýze. Je zamrzlá.

Tito "zamrznutí" lidé mají jakoby ledový krunýř pokrývající jejich tělo, který bezpečně blokuje mnoho emocionálních vrstev. Hluboko pod touto vrstvou ledu je vrstva potlačené bolesti a agrese, která začne startovat, pokud by nastala situace, kdy by mělo dojít k rozpuštění ledové krusty; to je vnímáno jako krajní ohrožení a je nutné napadnout nepřítele - anebo utéct. Opakuji: obrovská agrese chrání zapouzdřenou bolest. Zamrznutý podvědomě cítí, že mu schází životní teplo, šťáva, energie a tak se snaží vytvořit strategie (hry, způsoby), jak se k této životní šťávě dostat. Nejběžnější možností je najít si poměrně "šťavnatého" partnera. Další jsou: lidé v práci, kolegové, přátelé, členové rodiny - a v neposlední řadě terapeuti a terapeutické skupiny.

Zamrznutý v dobré víře (na rovině myšlenek a úmyslů), že hledá pomoc, chodí z terapie do terapie, aniž by došlo k jakékoli hlubší změně. Je ochoten za takové věci do úmoru platit, avšak jeho primární potřeba zde není vyřešit svůj problém, ale doplnit si životní energii po životní energii od druhých lidí, která na skupinách velkoryse koluje jako dobře namíchaný koktejl. Má hlad, žízeň a ta jej žene. Tímto mechanismem se jeho zombie-potřeba udržuje, posiluje (jako když narkoman dostane dávku), takže tento člověk se stává na terapiích závislý a bloumá od jedné ke druhé. Nejlepší pomocí je tedy pro něho mu toto pomoct ( v podobě energetické injekce ) odepřít, protože tomuto člověku o terapeutickou intervenci ve skutečnosti nejde. Potřebuje jen svou dávku životní energie.

Odepření není aktem agrese, ale aktem lásky k sobě, na základě níž terapeut cítí, že taková intervence s ním nyní není v souladu. Tím se jeho pole naopak vyjasňuje a je dostupné pro klienty, kteří o proměnu a léčení skutečně stojí. Toto chování je nakonec i lepší pro Zamrznutého, neboť se setká s tím, že jeho zamrzávací strategie zde nefunguje a není tím posílena.

Kolik je takových lidí v populaci? Z perspektivy bodu v konstelaci, který reprezentoval přírodní kořeny a moudrost (od nichž se Zamrznutý zcela vzdálil a odřízl), je jich prý 35-40%. Jakékoliv kvantifikace v konstelacích je třeba určitě brát s rezervou, ale pokud si toto sdělení řekneme symbolicky a bez čísel, mohlo by znít asi takto: být Zamrznutý je v naší společnosti v podstatě normou. Zamrznutí utvářejí podobu a formu našeho světa, utvářejí instituce a systém. A systém (školství, zdravotnictví, korporace) mají opět zájem o zamrzání dalších jedinců. Protože zamrznutí neodporují; necítí srdcem, necítí kořeny; nevzpečují se. Vyhovují zcela potřebám státu. Jsou z nich skvělí úředníci, učitelé, vojáci, dělníci. Systém (který je neosobní a mrtvý stejně jako Zamrznutí) funguje pak hladce.

Navenek se Zamrznutý však nemusí projevovat chladem, může v sobě mít naopak vstvu hysterickou a dramatickou, která emoce roztáčí. (Viz. Malá mořská víla). Tyto emoce však nevycházejí z nitra, ze srdce; jsou jakoby přehrocené, protože překrývají původní autentický chlad.

Ani nemusí být Zamrznutý člověk necitlivý; naopak často mívá obrovskou empatii směrem k druhým, k jejich pocitům a problémům. Avšak své základní primární potřeby a emoce obvykle necítí, od nich je odstřižen. Zabývání se pak problémy druhých a jejich emocemi je pak pro něho "release" / osvobození ve srovnání s tím, kdyby měl rozpustit svou kru a zabývat se svými potlačenými vstvami (core).

Hlavním znakem je zde spíše dominance mentální vrstvy, která usiluje o asbolutní kontrolou nad tělesností a emocemi. Tato mentální vrstva je samozřejmě schopna vytvářet celé spektrum složitých emocí, ale ty jsou spíše nekongruentní (nemají přiměřenou a přiléhavou tělesnou analogii). Pocity méně vycházejí z tady a teď reakcí na podněty v aktuálním poli, ale jsou více živeny vzpomínkami a myšlenkami, které tyto pocity dávají do pohybu (zamrznutí v čase - např. co kdo komu tehdy a tehdy...)


Game of Thrones

Autor seriálu Game of Thrones, George R. R. Martin, kterého jsme do konstelace postavili, reagoval na přítomnost "zombíků" obrovskou nejistotou a strachem. Jakoby z nich měl naprostou paranoiu. Pro něho to jsou v reálné rovině (v každodenním životě) lidé, kterým neví vůbec, jak čelit. Chvěje se před nimi jako masíčko na talířku. Pro ně je snadnou kořistí. Tento strach, vlastně hrůza (terror) částečně nese jeho mistrné vyprávění a umisťuje zombíky (nemrtvé) za obrovskou zeď daleko na severu, odkud jako strašlivá hrozba může kdykoli vyrazit a zničit všechna království. (Winter is coming...) Psaní románu je pro něho mj. způsob, jak se s touto hrůzou vypořádat.

Název celého cyklu Knih - Píseň ledu a ohně (Song of ice and fire) nádherně vystihuje esenci zamrznutí, jak si za chvíli povíme.

Jaké je řešení?

George R. R. Martin postavil mezi nemrtvé a království ohromnou megalomanskou zeď. Stejně ale ví, že jí jednou překonají. Zeď, oddělení, separace - není řešení. Proč? Zombík sám je jedna obrovská chodící zeď. Zeď z ledu, která uzavírá a odděluje jeho srdce a tělo. Další zeď nic nevyřeší.

Řešením je návrat k triskelionu, primárnímu proudění živlů.

Tam, kde proudí oheň, tam kde proudí voda, tyto základní formy energie, jste před jakýmkoli ledem, před jakoukoli zombie, nejbezpečněji chráněni.

Pokud se ve vás podaří rozproudit element vody a element ohně, jakmile jste sami proudící řekou a rotující jiskrou, jakmile sami zpíváte píseň ohně a vody, jste zdrávi, roztáváte a o něco více společně s vámi roztává celý svět - každý s kým se potkáte. S vámi tato píseň kráčí všemi sály, auditorii a institucemi.

Živly nejsou něco, co musíte studovat. Živly nejsou jen archetypy a symboly, mentální reprezentace jiné skutečnosti - kdesi za zdí.

Živly jsou základní energie, kterými můžete být v prostém kontaktu. Když rozpustíte všechny zdi v sobě, můžete mít kontakt se vším, dotýkat se všeho. Vlny a energie probíhající celou přírodou, vlny o hluboké amplitudě, které uvolňují a nabíjejí, mohou procházet a odcházet. Můžete ležet u ohně, můžete se omývat v řece. Můžete tyto energie rozhýbat a rozproudit ve svém těle. Naši pohanští předci byli s těmito energiemi v kontaktu. To byla nejlepší ochrana před životním modem zombie, který hrozí nám a naší civilizaci.

Uzemnění neznamená stát jako solný sloup, být neměnný a strohý jako skála nebo strom. My nejsme skálou ani stromem. Máme nohy. Uzemnění znamená pro člověka být v plném kontaktu s energetickými toky, které nás obklopují. Znamená to být na příjmu, být propustný, být ve flow. Být citlivý na prostředí, v kterém jsem. Vnímat krásu i konflikt a regovat na to. Neumrtvovat se.


Jakým procesem se z ledu stává voda? O jednom vím - odpuštění.

Jakou podobu dáte vaší písni vy?

Bude vaše píseň píseň ledu a ohně? Plná fantastických dramat a bojů o trůn? Plná moci?

Nebo se raději trůnu a ledu vzdáte, protože zvítězí vaše touha po životě?

Pokud vás spíše láká cesta jednoduchého kontaktu s přírodními živly, zvu vás na víkendovou akci Návrat k jednoduchosti.



Související články:

Žít svůj život

Žít svůj vlastní, skutečný život, spočívá v schopnosti přijímat jakoukoliv roli, protože jsem si uvnitř sebe sama jist, že se nezredukuji jen na to, co ve mě vidí ostatní.

Sny, působí destruktivně na náš život tehdy odmítáme-li přijmout jejich výsledky. To, že sníme i v bdělém stavu si většina z nás nikdy ani neuvědomí. Jsem vzhůru, co blbneš vole? Zní často odpověď na otázku dotyčnému, zda nyní náhodou nespí? No pokud by tomu tak skutečně bylo, byl by náš život dávno ráj. Veškerá komunikace by byla bezchybná, láska bezpodmínečná a snad jen ty jitrnice a jelítka, by nerostly na stromech.

A proto nemáme sny jen analyzovat, ale máme je dožívat v bdělém stavu vědomí sebe sama. Jedině tak se totiž dozvíme, kam nás vedou. Tedy odmítáme-li roli vládce svých snů, nemůžeme se nikdy stát vládci svých činů. A tak se díky reálně prožitým snům (nemyslím reklamní tušé, jakože zájezd na Floridu za džegrem či snad esoterní výcvik na Bali) můžeme stále méně identifikovat s věcmi, emocemi či představami žijícími kolem nás, reagovat na ně podvědomě a tím víc si užívat samotnou existenci.

Pokud totiž nechávám svým snům i životu svobodu, to aby se volně rozvíjeli, ale nepropadám se do nich, žiji svůj život v skutečné realitě. Probouzím se do ní. A abychom byly vědomější, měli bychom se naučit rozlišovat mezi subjektivním vnímáním denních událostí a objektivní realitou. Chcete-li pravdou. Pokud se člověk odnaučí tyto dvě rozdílné věci míchat ve své skutečnosti dohromady, získá schopnost pozorovat denní události, aniž by upadl do pokušení soudit a hodnotit.

A tak jakmile dosáhneme vědomí, můžeme s realitou volně zacházet. Pokud se však oddáváme pouze naplnění svých nevědomých (podsunutých, odmítaných, miláčkové moji = předem afirmacemi vmanipulovaných) tužeb, pohltí nás to, ztratíme nad realitou kontrolu a i možnost skutečně jednat.

Prožít smysluplný život znamená získávat stále větší a větší distanci (odstup) a to s cílem naučit se nereagovat prvoplánovitě na podněty z okolí, ani ze sebe, protože to nás opět strhává do snů, iluzí, spánku...

Naše realita je sen, který můžeme postupně zpracovat, abychom přešli od nevědomého snu na pomezí noční můry k moudrému snění znamenající probuzení. Což znamená konec snu. A proto se zmizení celého snového vesmíru a proměně sebe sami tolik úspěšně bráníme. My sami. Spáči.

A proto dělám PSYCHOMAGII.

Vymítání duchů 🀄

Pokud chceme normálně dospět, to jest stát se emocionálně vyspělými lidmi, musíme se zbavit předurčení (tzv. “priming”), které jsme získali po té, co jsme se narodili. Kdo z nás řekne, že sešel z cesty, kterou měl předurčenou svými rodiči či jinými lidmi a událostmi z dětství? Kolik z nás vidíme své rodiče, bratry, sestry a další lidi, s kterými jsme vyrůstali jako lidské bytosti bez nálepek autorit, kterým se musíme bezpodmínečně podřizovat, jinak nebudeme mít kontakt s vnějším světem? V kolika našich partnerských vztazích jsme si před rozchodem vůbec neuvědomili, že nereagujeme na nic jiného než na naše stará traumata, která vznikla právě v dětství a s realitou nyní nemají pranic společného? Asi ani jednou.

Skoro nejhůře je na tom, i když si to nepřiznává, současná generace “milleniálů”, která se v rámci boje za zážitky, které jim v implantovala agresivní reklama v počátku jejich vzrůstu, kdy jako děti čučeli naprosto na všechno v TV, se naprosto ztratila v sdílení sebe sama do zážitků a opačně. Prostě jejich odpor k tomu, co zažily rodiče, zatížil jejich nervovou soustavu, soustavným odmítáním. Nyní se to už mohlo veřejně a taky se k tomu, kdo dětem myje doslova mozky přidala reklama. Ta, která působí podprahově. A zkuste jako potomci vyhladovělých generací. Jistě získala tím odstup od vlastnictví a od hmoty, ale bohužel nezastavila sama sebe natolik, aby se neodklonila i sama od sebe.
 
To jest jejím největším problémem je skutečnost, že nyní v negaci na jakékoliv vlastnictví sice sdílí všechno kolem, ale neumí sdílet sebe jako celek. Jelikož hon za zážitky ji permanentně udržuje v dětství, rozdělenou na vnitřní dítě a soudce zároveň, a ona si v jejich souboji neuvědomuje, že by mohla dospět. Nechce. Zážitky se jí líbí. A tím pádem se ani nemůže sjednotit sama v sobě, spojit své ego se svou podstatou. Tak, jak by se mohla spojit s kýmkoliv jiným ve vztahu, mimo sebe. Je pyšná sama na sebe, na svůj “duchovní rozvoj”. Ha, ha, ha. To by, ale sebe sama musela MÍT, tedy se vlastnit. Být svým pánem.. A stejně tak by musela mít i svou laskavou lásku k sobě, potažmo k jiným. Nemá nic. Ani v hmotě a ani v duchu. Má jen agresivní pýchu, která ji v současné křeči spíše ukazuje, jak promrhala život aniž by vytvořila cokoliv, co by za sdílení stálo. Jo, ráda totiž používá jiných, jako výtahu za svými zážitky.

Abychom se byli schopni uvolnit z těchto traumat a podprahových pout do vztahu a mít v něm i děti, k tomu je se potřebujeme vyvinout. A vyvinout, znamená uvolnit veškeré negativní předurčení, která mohou pocházet právě od našich blízkých či z TV reklamy. Chci tohle a tohle... V Číně těmto vlivům říkávali “vnitřní démoni” nebo “vnitřní duchové”. Jak se jich zbavit? Aby neovládali to, čemu tak legračně říkáváme “svůj” život, i když nás už v podstatě vůbec není?

No, nejprve si musíme začít existenci takových to démonů, uvědomovat. Pak existuje několik možností. Tao cesty vody si volí a doporučuje zkusit uvolňovat tuto energii nikoliv silou ohně svých představ, ale jejím rozpouštěním a uvolněním z těla a její přeměnou na jinou kategorii skupenství, a tak ji dát možnost se bud plně integrovat nebo nás opustit. K tomuto však musíte svou pozornost zaměřit na své nitro. Nikoliv si představovat, jako v klasických meditacích. Jen sledovat své tělo. Pro tuto cestu je třeba hodně odvahy. Číňané to nazývali “skokem do dračích úst”. To prostě budete svým traumatem znovu kousnuti. A to je pro většinu velký problém. 

Problémem je však i to, že když ztišíme sami sebe a odebereme se dovnitř, že se vlastně noříme do vod meditací a zde je uschováno nejedno trauma, i ta o kterých ještě ani nevíme. Malý detail, a skoro nikdo na něj adepty meditací neupozorní. Jeho dopad je citelný. Skokem do dračích úst budete kousnuti. Neboli vyvoláte si onu situaci ( i tu, co jste až dosud nevěděli a nebo, která je na vás navázána jako tzv. sudba rodu z něhož pocházíte). Nebo se energie oné situace, jež vám ublížila, již dávno díky tomu, že jste ji nikdy neprožily, rozrostla natolik, že vám je schopna předvést tak hrůzné divadlo, o němž jste ani nikdy neuvažovali, že se z něj doslova zblázníte. V meditaci totiž většina z nás nedokáže rozlišit, co je meditační zážitek a co je naše představa vybuzena klidem z nitra. Nedokáže, když si většina z nás dobrovolně amputovala své ego, které by toto rozlišit umělo. Ano, další otázka by byla, komu na tom tedy záleží, ale tu zde nyní neřešíme.

Jsme kousnuti, proces řešení zranění probíhá. Na stupni energie, jenž funguje takto hluboko naší mysli, není téměř žádný rozdíl mezi událostí, kterou považujeme za reálnou, a vzpomínkami, které nemají už žádný skutečný základ. Nicméně jsou uloženy v našem podvědomí. No a jelikož se učíme pro život se scelit a sjednotit, používáme k tomu oběh energie v těle. Tak se prostě stane, že všechny naše blokace se po jisté době cvičení prostě rozpustí. A tak se naše touha po spiritualitě, stává vlastně překážkou k jejímu dosažení. Lidé používají čchi-kung a meditace stejně, jako by to byly prášky proti depresi. Nikdo například neřeší odpočinek po meditaci a jeho délku. 

Meditace nás sice může uvolnit, ale jejím nejvyšším posláním, je učinit nás vědomými ve středu svého já. Svého vlastního bytí. Chápete význam slova vlastního? Pokud nevlastníte vy sebe sama, ale vlastní vás otec guru, sekta či matka církev - je to pořád stejné. Vlastní vás a vaše bytí někdo jiný než vy sami. Pak je totiž to vše, co tito lidé dělají, pouhým bezúčelným hledáním prázdnoty, ale nikdy u nich nedojde, že prázdnota není cíl, ale prostředek pochopení jejího poslání jakožto cesty dovnitř Ducha a naše následné uvolnění z něj do naší vlastní “Duše”. Pokud nepřineseme boží velikost jeho dosažením sami do sebe, pokud si nechceme vzpomenout na Boha v sobě, pak na co tady jsme?
Pokud v sobě nosíte vnitřní démony, tedy představy svých rodičů a generace marketérů o tom, jací máte být, pak žijete pro tyto démony a nikoliv pro svůj život. A pak vše, co stvoříte, od sexuálního vzrušení, přes dítě nebo jakékoliv hodnoty, ať materiální či duchovní, jsou pak tyto všechny kontaminovány projekcí vašich rodičů. A to navždy. Démoni totiž vždy způsobují posedlost či deprese a vy se nemůžete nikdy opravdu dobrat svého plného potenciálu. A vaše emoce tak nepracují pro vás, ale proti vám. Nemůžete se stát přirozenými, když děláte nepřirozené věci, které však dělávala maminka a vy jste to jenom odkoukali. A bezmyšlenkovitě je používáte. Váš svět je z 90% tvořen myšlenkovými představami, které jste přejaly od svých blízkých. Teprve až se jich zbavíte, poznáte, kdo opravdu jste. Teprve pak budete dospělí. Protože, když se něco dotkne našich emocí, nemůžeme na to nereagovat. Emoce jsou totiž díky svým specifickým schopnostem s nejhlubšími rovinami našeho bytí spojeny s námi. Tvoří nás. Tvoří totiž naše příběhy. A ty jsou méně či více děsivé. Pro lidský stav bytí jsou však podstatné. 

A proto jako první krok cesty k dospělosti, zkuste nejprve tyto démony uvolnit ze svých služeb. A k tomu je třeba vědět toto:
  1. Mysl prostřednictvím těla systematicky pohybuje energií v něm obsaženou.
  2. Nalézá shluky energie, jenž se nepohybují a rozebírá je.
  3. Volně plující čchi proměňuje v energii naší Duše nebo ji poskytne svobodu.
Chcete žít jako člověk? Vymeťte či rozpusťte své démony. Jinak se zadrhnete v koloběhu iluzí mysli. A ještě ke všemu ne, té svojí. A tak si celý svůj život strávíte žvýkáni tlamou draka. A ta jeho tlama bude plná vašich zkušeností. 🀄

MZZ

Nápoj lásky č. 666

Takto vypadá bezpodmínečná láska ve skutečnosti. Pokud by někdo skutečně lásku viděl, vypadala by takto. V předu vychrtlý a starý Don Quichotte a vzadu za ním obstarožní tlouštík Sancho Panza. To je ovšem pro většinu z žen nepřijatelný obraz. Žádný pan “božský”, ale trouba na chromém koni. I proto žijeme nikoliv ve skutečnosti, ale v představách. V romantických představách.

V podobenství románu o Tristanovi a Izoldě se tomu místu, kde se to vše odehrává, říká Moroiský les. Představuje naše vnitřní představy. Svět, který se dělí na tam (mýtiny a louky prosvětlené vědomím) a tady (temný les nevědomí). A já - muž, který náhle z lesa vyšel, se rozhlížím po tomto světě a vnímám jej takový, jaký je. Poprvé. Poprvé si uvědomuji, že ten les mizící vzadu za mnou byl odjakživa mou součástí. Součásti, které jsem neznal, nedotkl se jí a ani jí nepoznal přímo. Nýbrž jen zprostředkovaně a to díky ženě. Skrze její tělo, srdce i mysl, jsem dostal možnost být aspoň chvíli, s touto částí sebe sama.

Zbavený iluzivního vlivu nápoje lásky a zaklínadel, jsem nyní střízlivý a vnímající. Když se zbavíte romantické projekce, která ve vaší duši budí výše zmíněné představy, získáte sílu, porušit ono zakleté ticho. Získáte sílu k tomu, spatřit sebe i ženu takovou, jaká je. Spatřit jí jako člověka, kterého mohu milovat proto jaký je, a ne v něm vnímat nositelku mé ztracené části duše a mého neprožitého života. Mám možnost vytvořit si vztah k ženě nikoliv jako k nosiči informací, k nimž jsem bez ní neměl přístup, ale jako k individuu, k sobě rovné bytosti. Mám možnost ji poznávat takovou jaká je, v její úplnosti. A s tím i všechna její nadání i schopnosti. 

To, ale v ženě vyvolává hrůzu a odpor. Najednou není nikdo, kdo by ji potřeboval, Kdo by na ní závisel. Není někdo, kdo by ji potřeboval. A tak většinou přesvědčí sebe samu, že spatřit sebe samu, což by ji po tomto aktu změny čekalo taky, je ta nejděsivější a nejhorší katastrofa, co ji kdy mohla potkat. “Divine” - božské představy jsou pryč a před námi stojí obyčejný člověk. Je zklamaná, protože před ní nestojí pohádkový král, ale lidská bytost, která je vším možným, jenom ne vtělením jejich snů. Už svou pouhou přítomností dává ženě najevo, že něco udělala špatně. Jediná šance pro ní, jak to zastavit, je zbavit se ho. 

A tak namísto, aby svou duši a srdce vložila do rukou svého muže, utíká nazpět do lesa. Nazpět k svému vysněnému králi, aby mu dala zpět do rukou odpovědnost za prožitek své mužské části duše. Pro mne, který tu nyní stojím sám a opuštěn, je to pocit, který nikomu nepřeji. Smíchaná bolest, strach, opovržení, nechuť být tím obyčejným člověkem, kterým jsem se právě stal. A byl přitom nejposvátnějším kroku svého bytí ihned odmítnut svou vlastním ženou. 

Tou, která nyní spěchá do tmy nevědomí, jehož se tak bojí, ale v němž je pro ni uschována naděje, že jednoho dne potká onoho vysněného muže, který z ní snadno a rychle udělá celého člověka. A její život bude dokonalost sama. Velice těžko chápe, že s tím mužem může žít, mít k němu blízko aniž by se snažila jej pouze využít k prožívání své neprožité části duše. To však většinou ženy dělají. Ženy poskytují sebe mužům jen jako. A my jim činíme to samé.

Je to paradox. Být hospodyní, být vychovatelkou a služkou nechce žádná žena. Bojují proti tomu, jako proti nepřirozené roli. Proč tedy některá žena neprotestuje, když se stane mužovým projekčním plátnem? Plátnem, na němž si muž pouští kino svých představ o ženě bohyni, kněžce a dárkyni života. To ženám nevadí, že jsou jen zaprášenými prázdnými zrcadly? A že se nestávají lidskými bytostmi, ale pouhými odrazy mužských ideálů či vysněných fantazií? A tak se musí snažit, někdy i hodně, aby vypadaly jako hollywoodská hvězdička, musí se oblékat, líčit, vonět a chovat se tak, aby se všechny staly kolektivním obrazem své vnitřní animy. Prstenu moci, kterým nám vládnou. prstenem a nápojem lásky. A když k tomu ještě použijí sex? Ženství se tak smrsklo jen na “vtělení” mužských představ, nikoliv na to být skutečně samostatnou individualitou, prožívající svůj život.
A většina žen této roli natolik uvěřila, že odmítá jakoukoliv změnu. Raději bude hrát divadlo, jakémukoliv iluzím propadlému muži než aby dospěla v obyčejnou smrtelnici. Být vzývána a obdivována jako bohyně je celkem přitažlivá role, co říkáte? A jelikož k svému mužství nikdy nedospěla, nedospěla ani k tomu, aby uviděla cenu, tu strašnou cenu, kterou za tuhle iluzi platí! Totiž muž, který pod vlivem “nápoje lásky” (romantizujících představ) vidí v této ženě bohyni, k ní nemá vztah jako k ženě. Nemůže ji ani milovat coby ženu, ale jen jako svou projekci. On vzývá své vlastní božství, které do ní vložil. A ona, iluze jeho boha, nikdy nenalezne svou lidskost. Zdá se vám to jako malá cena? Výměnou za jistoty představ zatratit svou duši? A ztratit schopnost milovat? 

No a když projekce ustoupí, jedno z které strany, muž i žena, odchází ze vztahu pryč. A taky s tím odejde veškerá úcta, uctívání, obdiv. Vše se jen přenese na někoho jiného. Když jdete ze vztahu, jen do dalšího vztahu, nehledáte nic než někoho, kdo bude vaši projekci nosit namísto toho posledního osla. Většina z nás žije v lese představ. Neexistují mezi námi vztahy jako mezi lidskými bytostmi. Jen plýtváme časem i energiemi svými i druhých na to, udržet vysněné projekce při životě, aby se nakonec tyto ztratily v nadpozemsky intenzivním zážitku. Třeba mu můžete říkat osvícení. To je motiv většiny adrenalinových sportů, sexuálních eskapád, drog a alkoholu v našem životě. Pomáhají nám dosahovat našich projekcí. Soudobého člověka už ani nenapadne, že vztah může vzniknout i mezi dvěma úplně obyčejnými lidmi, smrtelníky, kteří se milují jako dvě nedokonalé bytosti (no a co?) a kteří sami v sobě a navzájem dovolily svým projekcím vyvanout. Vyvanout projekcím.
o je též “správná” podstata buddhismu. Paradox, že? Vyvanutí představ o iluzích proto, aby mohl žít každý z nás svůj obyčejný lidský život. Dospět k člověku. Co s tímto vzácným učením udělali lidé? Vytvořili z něj systém odhmotnění se od sebe samých, povýšili jednu ze dvou rovnocenných složek sebe sama, ducha či energii na něco vyššího oproti hmotě a začali usilovat o splynutí s tou “správnou” částí. Neboli vyvanou do svých představ a navždy budou uvězněni v světě toho, co si kdy sami vysnili. Jenže projekce jsou jen projekce. napadnete-li je myšlenkou, rozumem či emocemi, oslabují. Pochybnosti je ničí. A proto v nás vzniká slepá víra. V lásku bez podmínek, v cokoliv, co pomůže udržet můj svět iluzí v pořádku. Klidně pro své iluze zahodí a zničí lásku druhých osob. Včetně těch osob (partnerů), kteří by jim příliš silně připomínali, jak moc blízko se dostali k oné hranici mezi iluzí a realitou. Vždycky přijde den, kdy se iluze rozplynou. Moc zaklínadel skončí, nápoje se vypijí a projekce zmizí. Střet s realitou je tak úděsný, že tyto lidi nažene nazpět do sofistikovanějších depresí, mystifikací a odporu vůči všemu, co by představovalo něco jiného než to, co se jim zdá, že je udržuje při životě. 

A tak jsem na tom nyní já sám. Stojím na prahu lesa, který vzadu pomalu ustupuje a jsem na planině. Otevřel se mi nový svět. Vnímám mnoho zákoutí, možností a síly, kterou už nemohu prožívat skrze ženu. Nemohu a taky nechci udělat z ženy nositele mých neprožitých zkušeností a nerealizovaného já. Vím, že existují věci, které musím udělat sám a musím je udělat pro sebe. Musím si nastavit svůj vnitřní život, musím sloužit hodnotám, které pro mne mají smysl, a musím rozvíjet takové zájmy a entuziasmus, aby pramenily z mé duše. A ne aby byly vedlejším produktem života v páru se ženou. Života pofiderních závazků (desatero), které ani nikdo nechce dodržovat. Bojovat, ó to ano. Bojovat o moc prstenu, co vše váže do jednoty. Iluzorní jednoty. A tak je nyní mezi mnou a jakoukoliv ženou položen meč. Meč mého vědomí, mé individuality, mého skutečného ega, chcete-li. Meč toho vědomí, co chce ženu vnímat v její individuální velikosti a kráse. A lidském rozměru. Uvědomil jsem si, že i ona musí mít svůj vlastní život, své vlastní důvody k bytí. Nemohu celý svůj život promítat své já do jejího bytí tak, že budu žít skrze ní. Žil bych jen jako obal jejího i mého neprožitého já.
Vystoupit z lesa Morois znamená prožít oba dva póly v sobě. Najednou. Zároveň. Vzít si nazpět svou duši je radostná bolest. Znamená stát se skutečnou individualitou. Duchem, který se právě probudil v hmotě. Takový, a jen takový jedinec může navázat upřímný vztah k jiné lidské bytosti. K jiné duši. A to bude oním testem dospělosti. Testem dospělosti nás všech, je totiž schopnost navázat vztah. A vztah k jiné individualitě, která sice možná ještě sama sebou nevnímána a neviděna, spíše nenáviděna, se může uskutečnit pouze tehdy, jestli budu druhého respektovat jako individualitu.
To je nejvyšší moment osobního rozvoje nás všech. Moment, který většina z nás raději propásne. Béee. Odmítneme vyjít z Morois a najdeme si sice spletitou, ale cestičku, která nás zavede nazpět. Do světa kouzel a magie vlastních představ. To je onen stav, kdy ve vztahu jeden druhého opouštíme, abychom “našli sami sebe”. Vypočítáme a sčítáme současnému partnerovi vše, co jsme díky “němu” (fuj - ty zlý), jako zosobnění všech těch “idiotů”, kterými jsme museli strpět a nemohli jsme si v životě nic “pořádného” realizovat. Najednou mají pocit, že jim život mizí mezi prsty. Chce se jim najednou začít znovu studovat, budovat novou kariéru, zdokonalovat tělo cvičením a dietami, šukat do bezvědomí, cestovat do míst, kam by se nikdy nevydali a dělat věci, které by nikdy nedělali. Sranda je to, že to mohli klidně i tady a teď s tím partnerem, který byl zrovna po ruce. 

Skutečný důvod pocitu jejich zmaru bylo to, že byly dost líní a neměli dost sebekázně to uskutečnit. A protože předpokládali, že jejich neprožitý život, za ně žije jejich partner. Předpokládali, že je přivede k úplné dokonalosti, k úplnosti. Když zjistíme, že jsme nespokojení, tím pádem dáváme raději vinu všem ostatním než sobě. Říkáme o nich, že “nám stojí v cestě”. A že nám brání být “sámi sebou”. Paradox, že? Když víme, že k spokojenému životu potřebujeme obojí. Vztah k sobě i vztah k určité osobě. Ten paradox ze všech paradoxů je, že žádný z nás nemůže být zcela samostatný, pokud nežije v plně fungujícím vztahu. 

Jsme dvě tváře téže skutečnosti. Máme potenciál propojit individualitu a vztah, potenciál pro to, uvolnit onen iluzorní spor o své místo na zemi. Ale proto musíme obětovat - obětovat svou představu. Jsem venku z lesa a vím, že tím, že se vzdám způsobu dosavadního vidění animy i ženy, kterou miluji, tak o ně nepřijdu. Jistě ta žena může klidně odejít, a většinou i odchází, co s chlapem, co dospěl a já nemohu hrát roli matky bohyně, ale v tomto případě neví, co ji čeká. A to sice, že nyní si celou svou tíhu svého nevědomí, se všemi jeho archetypy, zákoutími nevyslyšených přání a záměrů ponese sama. A není to malá tíha. Proto děláme vztahy. Jsme líní si projít svou bolestí, tak do ní cpeme ty druhé. Za sebe. A říkáme tomu láska. Pokud se takovéto lásky vzdáme a to skutečně upřímně; pak to vše, co vlastníme na nesprávné rovině bytí, vrátí se k nám na té rovině života kde se to dá uskutečnit. Existují dvě ženy, které mohu zažít a pokaždé jiným způsobem. Jedna, jenž je odrazem mé duše a ta druhá z masa a kostí.

Tvá slibující a podmaňující láska mne už nikdy nezíská nazpět. Nebudu čekat nikdy v houští opodál, jak se co vyvine. Nebudu se skrývat a dělat, že náš vztah neexistuje, nebudu se stávat členem kolotoče lží, intrik a pomluv bojujících nakonec jen o jedno. O mé srdce, které tvým představám, má milá bohyně dávalo život. A stejně jako Frodo házím prsten tvého záměru, ten, co vše svírá a do “jednoty” váže, do ohně hory Orodruina. Na prstenu je nápis: Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže.” Když si někdo navlékl Prsten moci, byl částečně „posunut“ z fyzického světa do světa přízraků. A není vlastně současné manželství podobné? Tedy pokud jej uzavřou dva nedospělí jedinci, kteří si svými představami schovanými v prstenech moci, tak zároveň pečetí i svůj osud?

A tak tu nyní stojím. Lesů je všude kolem stále dost. Budu tam chodit už jen na dřevo. Se srdcem v dlaních, dotýkat se světa mečem vědomí. A s láskou, která je mým štítem. Říkají mi Don Quichote, a taky povídají, že jsem blázen, když v prosté děvečce Dulcinee vidím ctnostnou a šlechetnou pannu. No, ale já vím svoje...na dřevo přeci nechodím s mečem. Na to si beru do lesa vašich představ svou sekyru a občas i motorovou pilu. 

MZZ

Nejtěžší a nejméně uznávaná cesta

To, co je skutečně důležité na cestě života, je zahlazovat překážky a ne šplhat na vrchol. Každá práce má dvě základní složky. Materiální a duchovní. A pouze jsou-li tyto v souladu platí to staré dobré rčení.: “chceš-li pohnout světem, pohni sám sebou.”

V posledních desetiletích zažívají orientální systémy cvičení neobvyklý rozvoj. Paradoxně. Čím více jim ubývá duchovní podstaty, tím více se šíří tady u nás. Materialisticky založený a vychovaný člověk západního světa se jen velmi těžko či zda vůbec, srovná s hloubkami poznání ke kterým pronikali mistři Východu. Reklamní ruch naší technicky zdatné civilizace, její helénsko -románská kultura, vychovávající po generace milióny lidí v pýše o nadřazenosti nad zbytkem světa - to vše vždy bránilo k pochopení své vlastní moudrosti natož pak moudrosti cizí. 

Nemluvě o tom, že každá škola, filozofie či systém cvičení, který kdy opustil zem svého vzniku a dospěl do oblastí s odlišnou tradicí hodnot, jinými klimatickými a stravovacími podmínkami, může být přijat jen se změnami. Pouze s určitým přizpůsobením. To však bohužel vede ke ztrátě ryzosti, prostě k určitému rozmělnění. Ani tím, že vyrazíte do místa původu nic nezískáte. Krom razítka v pasu nemáte ani původ, ani tradici a ani dlouholetý život v tělesný či duchovní komunitě. Hinduismus byl pro Indy. Taoismus zase pro Číňany. každý duchovní proud byl určen především úrovni zralosti obyvatel, té které části světa a dané doby. Pro ně měl tehdy onen směr svůj význam. To, že existují i v dnešních dobách svědčí o tom, že obsahovali a obsahují i univerzálnější pravdy.

Problém je však v tom, že skoro nikdo a nikomu nedochází celkem jednoduchá rovnice. A totiž, že tyto směry byly před staletími či tisíciletími reakcí na úpadek lidstva jako celku. Pokud by totiž bylo vše v pořádku, to znamená v přirozeném stavu, pak by nebylo důvodu něco vylepšovat. Nebylo by důvodu cestovat osobním rozvojem k dokonalosti. Dokonalost je totiž v přírodě normální a přirozená záležitost. 

A tak všechny ty hlubinné proudy, cvičení a teosofie usilující o dokonalost člověka, lidstva a jejich vztahu k okolnímu světu jsou v podstatě pasé. Podobně jako v přírodě probíhal jejich vývoj od zrodu, mladosti, zralosti až k svému zániku. K zániku dospělo vše, co dosáhlo svého vrcholu. To protože, jakmile stanete na vrcholu, už není kam jít. Nebo tedy je, samozřejmě je, zase zpátky do údolí. A tak se paradoxně šplhání do duchovních výšin lidstva stává jejich nejkratší cestou do pekel. Cílem bylo dosažení dokonalosti, která se však pomyslně posunula během času zase o kousek dále. A tak se stal cíl již jen abstraktním pojmem - https://www.facebook.com/notes/witc.... Skutečný život do něhož se ono vědění a poznání mělo posunout, byl totiž už dávno někde jinde. Skutečný život je především skryt v jeho pohybu. V prožívání skutečné přítomnosti, nikoliv život ve vzpomínkách nebo v spřádání představ budoucího bez práce tady a teď.

Úpadek a rozklad některých význačných duchovních proudů není zaviněn jejich nesprávností, ale tím, že lidé, kteří tyto systémy přenášeli a předávali, co by živé nosiče, jim nakonec sami přestali rozumět. Zkuste se dneska zeptat Číňana na feng-shui a nebo Inda na vastu. Většinou na vás budou zírat a pak mávnou rukou a řeknou samozřejmě s úsměvem, to jo, to dělali dříve. A prd. Učinili z nich přenosem bez ducha svého srdce jen strnulé formy. A to, co je dnes známo a předkládáno z orientálních systémů je spíše odstrašujícím příkladem. Velké množství sekt, škol a hnutí je toho samo dokladem. Pokud je totiž něco vnitřně jednotné, nemá potřebu se to vydělovat z celku. Vydělení z celku provedl většinou učitel či guru přesvědčený o své pravdě. O své cestě. A právě v tu chvíli už ona cesta skončila. Toto se nevyhnulo ani józe či bojovým uměním. A tyhle řádky nemají za cíl nic zpochybnit. Jen nasměřovat pozornost na to, co je skryto za naukou.

Velmi dobře to popsal Paul Brunton, když sepsal spis “Nauka skrytá za jogou”, kde jako jeden z mála uváděl, jak je velmi obtížné pochopit vzájemné souvislosti něčeho, co je nota bene z 90% ukryto pod povrchem obecného zájmu. Je to samé, jako by jste se zabývali léčebnými účinky rostlin, hlavně květů a listů a jaksi zapomněli na to, že rostlina má krom nadzemní části, i kořenový systém. Samotný pohled na vrchol cesty, jehož celek je z 90% skryt okolní krajinou, nemůže poskytnout objektivní obraz jeho velikosti a kvality. K tomu je zapotřebí hlubšího zájmu a trpělivosti. Protože každý dostane jen tolik, kolik sám dá. 

Ale nás učily nedávat nic. Nadávat ano, ale nedávat. Naučili nás mít. Vlastnit. V praxi to znamená naprosto obrátit svůj vnitřní postoj proti své evropské výchově a přirozenosti. Jít totiž za energií dovnitř a ne ven, to znamená objevovat svou pravou podstatu. Takže ano, dojdeme na vrchol, ale jen proto, abychom se dobře podívali, jaká, že to cesta nás ještě čeká. Směrem dolů. Do hmoty. Od abstrakce, od úlétlosti deformované mysli, do každičké buňky našeho těla. Dostat tu informaci, kterou jsme zde získali dolů do hmoty. Ono totiž, pokud chceme vodit energii po páteři odzdola nahoru, nesmíme jen sedět na zadku na kopci a kochat se pohledem. To už bylo. To, aby to fungovalo, to pak musíme sami sejít dolů. Protože to, o co opravdu jde, jde to, aby každý náš pohyb vycházel z naší přirozenosti. Jinak si všichni tím, co děláme, jenom sami lžeme. A ještě k tomu navzájem. 

MZZ

PS: jakékoliv násilí, lámání těla a jeho napětí je nebezpečné a nesmyslné. Každý pohyb, ať je jako dech spícího dítěte. Přirozený.

Jde o víc, než o ubitého plameňáka, jde o CHARAKTER

Tři kluci ve věku šesti až deseti let vtrhli do ZOO v Jihlavě a umlátili zde plameňáka. To je stejně špatná zpráva, jako že Miloš Zeman bude opět kandidovat.

Ti čtyři jedinci se rovnoměrně dělí o jednu velkou porci hnusu vyvolaného jejich jednáním. Všichni jsou potrefeni stejnou megalomanií, že si mohou beztrestně dělat, co chtějí. Kluci jsou nezletilí a nic se jim nemůže stát, Zeman je prezident, tak si může dělat, co chce. Mohou tedy kašlat na všechny předpisy, pravidla, společenské požadavky, rozhodnutí soudu a hlavně na slušnost. Mladí kluci mají ještě šanci na záchranu svých duší, staré voly je však těžké učit tahat.

Co je na tom smutné, ba nejsmutnější, je skutečnost, že tyto postoje jsou vlastní více než polovině tohoto společenství, že jsou dominující „národní charakteristikou“. Co obdivují voliči (nejen čeští, ale jak historie a současnost ukazují, jsou takoví na celém světě) na prolhaných, sprostých a nepoctivých hulvátech? Souhrnně to jsou psychopatické rysy uplatňované při zneužívání dosažené moci. Když se na ně zaměříme, můžeme si objasnit, jak se jim říká a co ve skutečnosti představují.

- Lidovost
, je jedním z nás, chová se přirozeně, má podobné zájmy a záliby. Přeloženo do reálného jazyka: obhroublost až vulgárnost, to čemu se říká machismus, hospodské natřásání nad hospodskými žvásty, postrádá takt, je nevkusný, tutam se ožere jak slíva (a projde mu to! je to pašák!!!). Hrdina z pohádky Sedm jednou ranou zabil.

- Sebevědomí, nepoklonkuje se před autoritami. Ve skutečnosti jen a jen neukázněnost a nespolehlivost nabourávající budoucí důvěru slušných partnerů spoléhajících na patnost daného slova.

- Umí se prosadit
, nenechá si od nikoho poroučet, má svůj názor. Co to je v praxi? Neúcta k pravidlům, neplnění slibů a dohod, podvádění s pocitem mazanosti hodné zlodějíčka třetí kategorie. Fabulace, lhaní a připodělané zapírání, odmítnutí odpovědnosti za vyřčená slova a za spáchané kousky, vytáčení se, svádění viny na jiné a nakonec také obětování beránka. Nenávist k těm, kteří neadorují narcisticky falešně přifouknutý a naleštěný sebeobraz. Pomstychtivost. A když má dojít k otevřené konfrontaci, zbaběle se stáhne.

- Praktický. Prachy zvítězily nad morálkou. Nejde sice střílet do ZOO nosorožce pro jeho roh, ale v tomhle kšeftu klidně pojede, když to bude výnosné. Čína je tak přitažlivá zem...

Všichni tihle psychopati těží ze společenského prostředí, které jim v tomhle chování nejen nebrání, ale jejich rozpínavá sobecká ega toleruje a usnadňuje jim sebeprosazení. Od malička; zkuste napomenout dítě, které v tramvaji rozsévá oblohu chlebíčku po okolí. Matka vás seřve a ještě se jí několik lidí zastane. Zkuste říci prvnímu úředníku, který dosáhl za svou kariéru tak výrazných úspěchů, jako že se Milerův krteček dostal do Pekingu a Livie Klausová do Bratislavy, že se chová jak pastucha! A když už se chová, že by měl dodržovat pravidla a například mít poradce prověřené, dary zdaněné (copak na to asi kamarád ministr financí?) a soudem nařízené omluvy provedené.

Kdyby žili ti tři kluci v přirozeném prostředí před pár tisíci roky, k plameňákům by se nepřiblížili ani na sto metrů, pokud by je nespořádal nějaký chytrý predátor. Arogancí si nakonec vysloužil porážku na Moravském poli také dlouho neporazitelný král železný a zlatý, protože i jeho bývalí spojenci už ho měli dost.

Nechci se vracet někam zpátky do časů, které nebyly o nic lepší, mám ale za to, že je možné vytvořit prostředí, které podobné chování bude nejen odsuzovat, ale konečně také po právu trestat.

V přiloženém odkazu čte v roce 1968 Jan Werich vzkaz Jana Masaryka dalším generacím:
https://www.facebook.com/timko.bs/videos/389586937735032/?hc_ref=NEWSFEED . Je stále živý. Nezabila ho diktatura, reálný socialismus a neměl by ho zabít ani žádný hulvát dnes. Není možné beztrestně ubližovat těm, kteří se nemohou přiměřeně bránit. Není možné ve jménu vlastní velkoleposti ohýbat morální pravidla; nebo je, a ta cesta vede do pekel. Nabubřelé požadavky spojené s ohlášením kandidatury by měly varovat všechny, kdo mají v hlavě mozek.


Radkin Honzák

ZDROJ: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=28966